Baletní cesty únor-březen 2020
Giselle – SND Bratislava, La Bayadére – Staatsoper Berlin, Labutí jezero – Severočeské divadlo Ústí nad Labem… Pokračovat ve čtení
Giselle – SND Bratislava, La Bayadére – Staatsoper Berlin, Labutí jezero – Severočeské divadlo Ústí nad Labem… Pokračovat ve čtení
Pohled na baletní klasický repertoár divadel Střední Evropy nenaskýtá příliš odlišný vývoj od minulé sezóny. … Pokračovat ve čtení
1.3. Zkrocení zlé ženy – Severočeské divadlo Ústí nad Labem
Ze tří současných inscenací Zkrocení zlé ženy je ústecké někde uprostřed mezi neoklasickým a historizujícím olomouckým a zcela nově (i hudebně) pojatým plzeňským. V Ústí Marika Hanousková na hudbu Dmitrije Šostakoviče vytvořila vloni v dubnu inscenaci, kterou je možné také označit za neoklasickou, scéna a kostýmy Aleše Valáška jsou však zredukovány.… Pokračovat ve čtení
V souvislosti s Mariem Petipou je nutné si uvědomit jednu podstatnou politickou a společenskou věc. Vývoj klasického baletu v Rusku by nebyl možný bez carské rodiny, veškeré výdaje na balet a samozřejmě i na divadlo a kulturu jako celek šly totiž z carské pokladny.… Pokračovat ve čtení
Nedávno jsem zauvažoval o tom, jak je to dnes vlastně s množstvím uvádění klasických baletů na evropských scénách, které země se o tradiční dědictví starají nejvíce a které se k němu chovají spíš macešsky. Nejjednodušší cestou je prozkoumat plány na celou sezonu, a tak vznikl přehled, na jehož základě si můžeme udělat trochu obrázek.… Pokračovat ve čtení
V uplynulé sezoně 2016/2017 jsem podnikl více cest po divadlech Česka i sousedních zemí, abych navštívil a porovnal různé inscenace Labutího jezera. Zhlédnuté inscenace se dají v zásadě rozdělit na dvě skupiny – „pohádkové“ a „nepohádkové“. V pohádkové verzi je zřetelně zobrazeno zakletí Odetty v labuť, Rotbart je jednoznačně zlý čaroděj, vystupuje zde Šašek a v závěru jasně vítězí dobro nad zlem (hráno v Olomouci, Ústí nad Labem, Bratislavě).… Pokračovat ve čtení
Nikdy nekončící diskuse o originalitě či tradičním pojetí baletních děl se v posledních desetiletích pokouší vyřešit rekonstrukce originálních provedení na základě rozsáhlých archivních bádání. Mezi zásadní rekonstrukce můžeme počítat Spící krasavici (Vicharev 1999, Ratmanský 2016), La Bayadère (Vicharev 2002), Le Corsaire (Liška/Fullington 2007), Paquitu (Ratmanský 2014) a právě Labutí jezero (Ratmanský 2016).… Pokračovat ve čtení