V souvislosti s Mariem Petipou je nutné si uvědomit jednu podstatnou politickou a společenskou věc. Vývoj klasického baletu v Rusku by nebyl možný bez carské rodiny, veškeré výdaje na balet a samozřejmě i na divadlo a kulturu jako celek šly totiž z carské pokladny. Petipa sám zažil během svého života v Rusku čtyři cary, Nikolaje I. (zemřel 18. února 1855), Alexandra II. (zemřel 1. března 1881), Alexandra III. (zemřel 20. října 1894) a Nikolaje II. Imperátoři Ruska jako jedni z nejbohatších lidí tehdejšího světa velkoryse podporovali divadlo, na balet plynuly částky nemající v tehdejším světě obdoby. I toto je pozadí nevídaného vzestupu ruského baletu, vždyť kde by byl Petipa bez carských peněz?
Množství baletních děl vznikalo přímo na popud členů carské rodiny, na korunovace, svatby, životní jubilea. Členové carské rodiny projevovali živý osobní zájem o baletní umění a mnozí udržovali osobní vztahy s jeho aktérkami/aktéry. Carského příkladu pak následovalo množství šlechtických rodin, carská divadla byla centry společenského života s vysokou prestiží. Carská rodina má tak obrovské zásluhy na rozvoji klasického baletu, který se pak stal kulturním dědictvím celého lidstva. Otázkou je, jak se Petipa díval na složitosti politického, společenského a ekonomického vývoje Ruska a krizové jevy režimu, či zda žil v uzavřeném prostoru carských divadel a vyšší společnosti (jak již bylo zmíněno, rusky se po celý život téměř nenaučil). Naštěstí Petipa již nezažil nesmyslnou světovou válku roku 1914 a s ní spojenou katastrofu režimu.
Marius Petipa netvořil samozřejmě sám a je spravedlivé zmínit okruh jeho nejbližších spolupracovníků. V oblasti choreografie to byl na prvním místě Christian Johansson (1817–1903), švédský tanečník a pedagog. Žil v St. Petersburgu od roku 1842 a od roku 1860 učil třiačtyřicet let na Imperiální baletní škole. Byl prakticky současníkem Petipovým a pomáhal mu hlavně s choreografií mužských scén, Petipa totiž vždy vynikal hlavně ve vytváření sborových dámských scén a v choreografii primabalerín. Známějším byl mladší Lev Ivanov (1834–1901), který působil v petěrburském baletním sboru od roku 1852 a od poloviny osmdesátých let byl baletním mistrem. Vztahy mezi Petipou a Ivanovem nebyly ale příliš srdečné. Třetím choreografem vedle Petipy byl Ital Enrico Cecchetti (1850–1928), dojíždějící do St. Petersburgu jako tanečník od roku 1874, od roku 1887 zůstal ve městě trvale a až do svého odchodu roku 1902 učil na Imperiální baletní škole a spolupracoval v choreografii. V oblasti hudby spolupracoval Petipa za svůj dlouhý život s množstvím skladatelů, směrodatní jsou však tři. Pro padesátá a šedesátá léta Ital Cesare Pugni (1802–1870), pro sedmdesátá a osmdesátá léta Rakušan Ludwig Minkus (1826–1917) a pro poslední období Petipova působení další Ital Riccardo Drigo (1846–1930).
Marius Petipa do konce devatenáctého století bezesporu vytvořil z petěrburského baletního souboru nejlepší balet na světě, toto dědictví si nese balet Mariinského divadla přes všechny politické peripetie dvacátého století dodnes. Petipa sám se víckrát pochválil při pohledu na vykonanou práci, ale podobně se vyjadřovala i drtivá většina tehdejšího kulturního světa. Petipa měl jistě štěstí, že mu byl „shůry“ vyměřen dlouhý život. Přes nepříjemné zdravotní problémy od poloviny osmdesátých let pokračoval v práci do věku, jehož se drtivá většina jeho současníků vůbec nedožila a i dnes by byl výjimkou. Tím mohl vytvořit úžasné množství děl, které jiní nemohli stihnout. Bezpochyby by se Petipovi nelíbil vývoj choreografie po jeho odchodu, nelíbilo by se mu, co se stalo s jeho balety. Marius Petipa, a samozřejmě nebyl sám, se snažil udržovat vyvážený celek baletního díla z choreografie, hudby a scény. Na prvním místě mu šlo o soulad a graciéznost, vyšroubované technické výkony bez opory v ději odsuzoval jako cirkusáctví. Jaký je vlastně tedy odkaz Petipy?
Hlásit se k odkazu Petipy nemůže být prázdnou floskulí a pustou frází „podle Petipy“. Jsou dvě cesty – lepší z nich jsou rekonstrukce baletů, druhou je alespoň co nejvěrnější vycházení z tradice. Jistě, rekonstrukce jsou věcí materiálně i personálně velmi náročnou a bylo by utopií je požadovat od menších divadelních scén. V nich plně stačí věrný tradiční přístup. Ale velká divadla dneška mají bezesporu zdroje na rekonstrukce, je to jen věcí vůle a rozhodnutí odpovědného vedení. V Česku na ně zatím marně čekáme, v Bratislavě patří vedení Baletu Slovenského národního divadla dík, že jde alespoň částečně tímto směrem jako například scénou Le jardin animé v Korzárovi či nyní chystanou Esmeraldou.
Co ale rozhodně není odkazem Petipy, jsou násilné až brutální zásahy do petipovské choreografické a hudební stavby baletního díla. Někomu se může zdát, že přeháním z pozice rigidního konzervativce. Tyto lidi prosím o následující zamyšlení na příkladu ze sesterského divadelního umění, z opery. Vezměme si například Dvořákovu Rusalku či Verdiho Traviatu. Ano, modernistické režie jsou mnohdy podivné až hrozné, ale nikdy se netýkají (zatím) přehazování jednotlivých obrazů z dějství do dějství, nedělají z hudební partitury trhací kalendář. Představme si, že árie Rusalky z třetího dějství je přenesena do prvního a naopak, či že v Traviatě se objeví otec Germont až v posledním dějství a podobně. Každý řekne, že by vznikl zrůdný kočkopes. Přesně to se ale děje u mnoha baletů, inscenátoři se dopouštějí trapných machinací, přehazují děje a partituru, v programech o tom ale není ani slovo. A kdo to ví, kdo se ozývá? Petipovi by vstávaly vlasy hrůzou. Například u Torresovy Bajadéry a předtím Spící krasavice v Praze se museli Petipa, Minkus i Čajkovskij již stokrát obrátit v hrobě… A takových inscenací jsou po světě desítky a ještě mnohem hůře přeházených, roztrhaných a „modernizovaných“… Proto opatrně s hlášením se k Petipovu odkazu a tím větší dík patří všem šéfům baletů, choreografům a režisérům, kteří k inscenacím přistupují s pokorou k tradici a skutečnou úctou k Petipovu odkazu. Bohužel jich není mnoho.
Rekonstrukce Petipových děl
Největší poděkování patří těm, kteří se vydali cestou rekonstrukcí. Ty jsou možné na základě zachovaných notací z posledního období Petipova života. Nezachycují tedy bohužel balety, které se po roce 1890 již nehrály. Vznikly rozhodnutím komité Imperiálního baletu (Petipa, Ivanov, Johansson, Jekaterina Vazem a Pavel Gerdt) po roce 1891 a jejich vedením byl pověřen Vladimir Stepanov. Po jeho předčasné smrti roku 1896 projekt vedl Alexander Gorsky a po jeho odchodu do Moskvy roku 1900 Nikolaj Sergejev a dva jeho spolupracovníci Alexander Čekrygin a Viktor Rachmanov. Po bolševické revoluci 1917 opustil Sergejev Rusko a všechny notace odvezl s sebou. Na Západě pak podle nich inscenoval několik baletů jako Spící krasavici, Giselle, Coppélii a Louskáčka. Většinu notací se mu ale využít nepovedlo. Po Sergejevově smrti roku 1951 jeho dědicové nechápali význam notací, ale naštěstí je roku 1969 prodali do knihovny Harvardské univerzity v USA. Tam jsou dodnes pod názvem Sergejevova kolekce. Od devadesátých let slouží jako hlavní podklad pro rekonstrukce, hlavní zásluhu na jejich výzkumu má americký hudební vědec Doug Fullington.
Dosavadní rekonstrukce:
Spící krasavice – Sergej Vicharev – Mariinské divadlo, 1999
La Bayadère – Sergej Vicharev – Mariinské divadlo, 2002
Le Réveil de Flore – Sergej Vicharev – Mariinské divadlo, 2007
Coppélia – Sergej Vicharev – Bolšoj těatr Moskva, 2009
Raymonda – Sergej Vicharev – La Scala Milano, 2011
Paquita – Alexei Ratmansky/Doug Fullington – Mnichov, 2014
La Fille mal gardée – Sergej Vicharev – Jekaterinburg, 2015
Spící krasavice – Alexei Ratmansky – Milano/American Ballet Theatre, 2015
Labutí jezero – Alexei Ratmansky – Zürich/Milano, 2016
Částečné rekonstrukce (obnovy):
Le Talisman – Paul Chalmer – Padova, 1997
La Fille de Pharaon – Pierre Lacotte – Moskva, 2000
Paquita – Pierre Lacotte – Paříž, 2001
Le Corsaire – Ivan Liška/Doug Fullington – Mnichov, 2006; Alexei Ratmansky/Yuri Burlaka – Moskva, 2007
La Esmeralda – Vasily Medvedev/Yuri Burlaka – Moskva, 2009; nyní chystáno v Bratislavě
Giselle – Doug Fullington – Pacific Northwest Ballet, 2011
Připomenutí Petipova výročí
Dvě stě let od narození hlavní osobnosti klasického baletu si zajisté připomenou všichni Petipovi vyznavači po celém světě. Co se týká institucí, zcela logicky a bez překvapení bude Petipova památka na prvním místě uctěna v petěrburském Mariinském divadle. 8. a 9. března bude k vidění rekonstrukční verze Spící krasavice a v den Petipova narození, v neděli 11. března, Gala představení. Celý měsíc březen jsou všechny klasické balety dedikovány připomínce Petipy. Též v Moskvě v Bolšoj těatru bude Gala představení ruských baletních škol v úterý 13. března. Mimo Rusko je čestnou výjimkou Bratislava, kde se v neděli 11. března odehraje premiéra baletu Esmeralda věnovaná Petipovi, podle moskevské částečné rekonstrukce z roku 2009. Za tento čin patří vedení Baletu Slovenského národního divadla v čele s Jozefem Dolinským mimořádný dík.
O jiných akcích jsem se zatím nedozvěděl, za případné doplnění patří každému dík. Doufejme, že alespoň na některých místech světa si Petipovo výročí připomenou písemnou či jinou formou. Tato zcela výjimečná osobnost baletních dějin si to jistě zaslouží.
Nejznámější Petipovy balety
ORIGINÁLNÍ DÍLA
La Fille du Pharaon
Hudba: Cesare Pugni
* Premiéra – 30. ledna (dle ruského kalendáře 18. ledna) 1862, Imperiální velké kamenné divadlo St. Petersburg
Princezna Aspicia – Carolina Rosati, lord Wilson/Ta-Hor – Marius Petipa, Ramzea – Ljubov Radina, Rybář – Lev Ivanov
* První obnovené nastudování – 22. listopadu 1885, Mariinské divadlo St. Petersburg
Aspicia – Virginia Zucchi, Wilson/Ta-Hor – Pavel Gerdt
* Druhé obnovené nastudování – 2. listopad 1898, Mariinské divadlo St. Petersburg
Aspicia – Matilda Kšessinská, Wilson/Ta-Hor – Pavel Gerdt, Ramzea – Anna Johansson
Na motivy novely Théophila Gautiera, dobrodružství lorda Wilsona, který se v opiovém snu přenese do starověkého Egypta a prožije lásku s Aspicií, dcerou faraóna. Nejznámější scénou bylo Vodní království, kde Aspicia sestupuje do podvodního světa Otce Nilu. Nejpopulárnější balet carských divadel do počátku dvacátého století. Při první obnově roku 1885 si primabalerína Virginia Zucchi vzala zkrácené tutu, Petipa byl šokován, protože v Rusku byly mnohem delší, ale obecenstvo to přijalo pozitivně a již to tak zůstalo. Po roce 1898 primabalerína Matilda Kšesinská označovala tento balet za svůj nejoblíbenější. Faraónova dcera se také hrála na poslední slavený svátek cara Nikolaje II. 6. prosince 1916 (v tomto představení vystoupil i dvanáctiletý Balanchine). Mezi lety 1903–1906 byl balet zanesen do Sergejevových notací. Od roku 1928 se nehrál. Po roce 1990 Nurejev uvažoval o obnově, ale do smrti ji nestihl. Roku 2000 obnovil Pierre Lacotte balet v Bolšoj těatru v Moskvě, odmítl ale pomoc Fullingtona na rekonstrukci, balet byl tedy jen jeho verzí.
Le Roi Candaule
Hudba: Cesare Pugni
* Premiéra – 29. října (dle ruského kalendáře 17. října) 1868, Imperiální velké kamenné divadlo St. Petersburg
Král Candaules – Felix Kseššinski, Královna Nisia – Henriette ďOr, Gyges – Lev Ivanov, Claytia – Klaudia Kantsyreva
* První obnova – 6. prosince 1891, Mariinské divadlo St. Petersburg
Candaules – Pavel Gerdt, Nisia – Carlotta Brianza, Gyges – Alexander Gorsky, Claytia – Varvara Rychliakova
* Druhá obnova – 22. dubna 1903, Mariinské divadlo St. Petersburg
Candaules – Pavel Gerdt, Nisia – Julia Sadova, Gyges – Georgij Kjakšt, Claytia – Naděžda Petipa
Příběh vládce-uzurpátora starověké Lýdie Candaulase a jeho ctižádostivé ženy Nisie, chtěli se povýšit až na božstvo a byli bohy svrženi a opět byl nastolen pravý vládce Gyges. Slavný procesní průvod (slon a bílý kůň), částečně poté přenesen do Bajadéry. Notace Sergejeva jsou pořízené, naposledy se balet hrál 2. září 1925 v upravené verzi Leonida Leontieva. Zůstaly jen části, například Anna Pavlova dlouho samostatně tančila Variaci z koupele královny Nisie na hudbu Driga, ta pak byla přenesena do Grand pas classique v Paquitě. Agrippina Vaganova vzala z verze 1903 část Les Amours de Diane a učinila z ní známé Diana a Actéon pas de deux.
Don Quijote
Hudba: Ludwig Minkus
* Premiéra – 26. prosince (dle ruského kalendáře 14. prosince) 1869, Bolšoj těatr Moskva
Kitri – Anna Sobeščanska, Basil – Sergej Sokolov
* Premiéra pozměněné verze – 21. listopadu (dle ruského kalendáře 9. listopadu) 1871, Imperiální velké kamenné divadlo St. Petersburg
Kitri – Alexandra Vergina, Basil – Lev Ivanov
Dílo bylo významně pozměněno Gorským v Moskvě roku 1900, například Scéna snu Dona Quijota byla zásadně jiná. Jen jedna část je v notacích, variace Kitri z Grand pas de deux, rekonstrukce tedy nelze.
La Bayadère
Hudba: Ludwig Minkus
* Premiéra – 4. února (dle ruského kalendáře 25. ledna) 1877, Imperiální velké kamenné divadlo St. Petersburg
Nikia – Jekaterina Vazem, Solor – Lev Ivanov, Gamzatti – Maria Goršenkova
* Obnovené nastudování – 16. prosince (dle ruského kalendáře 3. prosince) 1900, Mariinské divadlo St. Petersburg
Nikia – Matilda Kšesinská, Solor – Pavel Gerdt, Gamzatti – Olga Preobraženská, Tři sólové stíny – Varvara Rychliakova, Agrippina Vaganova, Anna Pavlova
Jeden z největších baletů, příprava roku 1876 šest měsíců, jsou známé spory Petipa s Vazem kvůli čtvrtému dějství, nakonec velký úspěch. Verze 1900 v notacích Sergejeva, Vicharev část použil pro rekonstrukci roku 2002, ale část ponechal podle ruské tradice, není to tedy úplná rekonstrukce. Většina dnešních produkcí staví na úpravách Čabukianiho/Ponomarova z roku 1941 a Makarové z roku 1980, verze velmi kolísají (více viz můj článek zde).
La Vestale
Hudba: Michail Ivanov
* Premiéra – 17. února (dle ruského kalendáře 29. ledna) 1888, Mariinské divadlo St. Petersburg
Amata – Elena Cornalba, Lucio – Pavel Gerdt, Claudia – Maria Goršenkova, Lelia – Anna Johansson
Příběh nešťastné lásky v starověkém Římě, hudba Ivanova (žáka Čajkovského) symfonického ražení. V roce 1888 velký úspěch, i další desetiletí, balet padl za oběť sovětské ideologii ve dvacátých letech podobně jako i jiná díla, naposledy hrán 1929. Přežily jen tři přídavky s hudbou Driga: variace pro Goršenkovou nyní v Korzárovi v Pas ďesclave, variace pro Anderssonovou nyní v Grand pas classique v Paquitě a variace pro Cornalbu nyní v Burlakově Rose Pas de quatre.
Le Talisman
Hudba: Riccardo Drigo
* Premiéra – 6. února (dle ruského kalendáře 25. ledna) 1889, Mariinské divadlo St. Petersburg
Niriti – Elena Cornalba, Noureddin – Pavel Gerdt, Amravati – Anna Johansson, Nirilja – Marie Petipa, Vayon – Enrico Cecchetti
* Obnovené nastudování – 4. listopadu 1895, Mariinské divadlo St. Petersburg
Niriti – Pierina Legnani, Noureddin – Pavel Gerdt, Vayon – Alexander Gorsky
Příběh ze starověké Indie se zamotaným dějem, choreografie a hudba přijata pozitivně, ale libreto odsouzeno jako absurdní. Roku 1895 Petipa dílo zjednodušil, 1909 vznikla nová verze Nikolaje Legata s Olgou Preobraženskou a Václavem Nižinským. Po 1918 zmizelo z repertoáru. Notace jsou jen z Grand Pas ďaction. Roku 1997 obnovil balet Paul Chalmers v Padově při oslavách stopadesátého váročí narození Riccarda Driga. Někdy předváděný Pas de deux Le Talisman nemá nic společného s Petipou, vytvořil Gusev roku 1955.
Spící krasavice
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
* Premiéra – 15. ledna (dle ruského kalendáře 3. ledna) 1890, Mariinské divadlo St. Petersburg
Aurora – Carlotta Brianza, Désiré – Pavel Gerdt, Šeříková víla – Marie Petipa, Carabosse – Enrico Cecchetti, Florine – Varvara Nikitina
Roční práce Petipy a Čajkovského, obrovský úspěch, hráno celé dvacáté století v různých úpravách. Notace Sergejev 1903, rekonstrukce Vicharev 1999 Mariinské divadlo, další rekonstrukce Ratmansky 2015 v Teatro La Scala Milano a American Ballet Theatre.
Le Réveil de Flore
Hudba: Riccardo Drigo
* Premiéra – 6. srpna (dle ruského kalendáře 25. července) 1894, Peterhof; 14. ledna 1895, Mariinské divadlo St. Petersburg
Flora – Matilda Kšesinská, Zephyr – Nikolaj Legat, Diana – Olga Leonova, Aurora – Anna Johansson, Cupid – Vera Trefilova, Hebe – Klaudia Kubičevska, Apollo – Pavel Gerdt, Mercur – Sergej Legat
Příběh ze starověké mytologie o Floře, bohyni jara, vytvořeno pro svatbu velkokněžny Xenie, dcery cara Alexandra III., poté přesunuto do Mariinského divadla a hráno do roku 1919. Roku 1900 byla Flora první velkou rolí Anny Pavlové. Již 1894/1895 notace, rekonstrukce Vicharev, 2007, Mariinské divadlo. Yuri Burlaka vytvořil roku 2004 z díla Rose Pas de quatre pro čtyři bohyně.
Raymonda
Hudba: Alexander Glazunov
* Premiéra – 19. ledna (dle ruského kalendáře 7. ledna) 1898, Mariinské divadlo St. Petersburg
Raymonda – Pierina Legnani, Jean de Brienne – Sergej Legat, Henriette – Olga Preobraženská, Abderakman – Pavel Gerdt
Středověký příběh, jeden z nejúspěšnějších baletů, ještě roku 1903 uvedl Petipa do hlavní role Olgu Preobraženskou. Notace pořízena, rekonstrukce Vicharev, 2011, Teatro La Scala Milano. Balet přežil celé dvacáté století, v sovětské době úprava Konstantina Sergejeva (1948).
Harlequinade (Harlekýnovy milióny)
Hudba: Riccardo Drigo
* Premiéra – 23. února (dle ruského kalendáře 10. února) 1900, Ermitage Zimní palác Moskva; 26. února Mariinské divadlo St. Petersburg
Harlekýn – Georgij Kjakšt, Colombina – Matilda Kšesinská, Pierrot – Sergej Legat, Pierrette – Olga Preobraženská
Komický příběh lásky, první premiéra pro carský dvůr, navzdory dvorské etiketě odměněno bouřlivým potleskem. Hráno hodně do roku 1917, pak málo a roku 1927 naposledy. Notace pořízeny. 1933 obnova Fjodor Lopuchov, Michailovský balet Leningrad a 1965 Balanchine New York City Ballet.
OBNOVENÁ DÍLA
Paquita
Hudba: Édouard Deldevez, doplněno Ludwig Minkus
* Původní premiéra – 1. dubna 1846 Paříž, Joseph Mazilier
* Premiéra v St. Petersburgu – 8. října (dle ruského kalendáře 26. září) 1847
* Obnovené nastudování – 9. ledna 1882 (dle ruského kalendáře 27. prosince 1881), St. Peterburg, Petipa a Minkus doplnili Pas de trois, Grand Pas classique a Mazurka des enfants
Paquita – Jekaterina Vazem, Lucien – Pavel Gerdt
Notace pořízena 1904, od dvacátých let nehráno jako celek, jen Grand pas classique v úpravě Enrica Cecchettiho z roku 1902, na Západě dílo prosazovala hlavně Anna Pavlova. Až roku 2001 představil ve své verzi Pierre Lacotte v Paříži. Na podzim 2014 Alexei Ratmansky a Doug Fullington vytvořili rekonstrukci v Bavorském státním baletu v Mnichově.
Le Corsaire
Hudba: Adolphe Adam, doplněno Cesare Pugni, vévoda Oldenburg, Léo Delibes
* Původní premiéra – 23. ledna 1856 Paříž, Joseph Mazilier
* Premiéra v St. Petersburgu – 24. ledna (dle ruského kalendáře 12. ledna) 1858, Petipa asistent režie, rozšířil Pas de trois odalisque
* První obnovené nastudování – 5. února (dle ruského kalendáře 24. ledna) 1863, přidána hudba od Pugniho
Medora – Maria Surovščiková, Conrad – Christian Johansson
* Druhé obnovené nastudování – 6. února (dle ruského kalendáře 25. ledna) 1868, Petipa vytvořil Le Jardin animé
Medora – Adèle Grantzow
* Třetí obnovené nastudování – 22. listopadu (dle ruského kalendáře 10. listopadu) 1880, přidána hudba Delibese a Oldenburga
Medora – Eugenie Sokolova
* Čtvrté obnovené nastudování – 25. ledna (dle ruského kalendáře 13. ledna) 1899, přidána hudba od Driga
Medora – Pierina Legnani, Gulnara – Olga Preobraženská, Conrad – Pavel Gerdt
Notace pořízena mezi lety 1894 (Le Jardin animé) až 1906. Balet se hrál celé dvacáté století v různých verzích. Částečná rekonstrukce Liška/Fullington 2006 v Mnichově a Ratmansky/Burlaka 2007 v Moskvě. Petipa ale nikdy nevytvořil známé Pas de deux Medory a Conrada, měl jen menší v prvním dějství. Velké Pas de deux vzniklo až roku 1915 a dotvořeno 1931 Vaganovou na hudbu Driga a Fitinhof-Schella.
Giselle
Hudba: Adolphe Adam
* Původní premiéra – 28. června 1841 Paříž, Perrot/Coralli
* Premiéra v St. Petersburgu – 18. prosince 1842
* První obnovené nastudování – 1884, doplněna hudba Minkus Pas de deux
Giselle – Maria Goršenkova
* Druhé obnovené nastudování – 1887, Pas seul v prvním dějství, hudba Minkus/Drigo
Giselle – Emma Bessone
* Třetí obnovené nastudování – 1899
Giselle – Henrietta Grimaldi
* Čtvrté obnovené nastudování – 1903
Giselle – Anna Pavlova
Notace pořízeny roku 1903, Fullington roku 2011 rekonstruoval závěr baletu v Pacific Northwest Ballet, výrazně se liší konec, kdy za Petipy Albert umírá před Bathildou a doprovodem, po roc 1920 odstraněno.
Coppélia
Hudba: Léo Delibes
* Původní premiéra – 25. května 1870 Paříž, Saint-Léon
* Premiéra St. Petersburg – 7. prosince (dle ruského kalendáře 25. listopadu) 1884
Swanhilda – Varvara Nikitina
* Obnovené nastudování – 8. února (dle ruského kalendáře 26. ledna) 1894
Swanhilda – Pierina Legnani
Notace pořízeny 1904, rekonstrukce Vicharev 2009 v Moskvě.
La Fille mal gardée
Hudba: Ferdinand Herold
* Původní premiéra – 1. července 1789 Bordeaux, Jean Dauberval, obnovené verze Jean-Louis Aumer (1828) a Paul Taglioni (1864)
* Premiéra St. Petersburg – 28. prosince (dle ruského kalendáře 16. prosince) 1885
Lisa – Virginia Zucchi, Colas – Pavel Gerdt
Notace mezi lety 1903–1906, Petipova verze se hrála do roku 1917 (naposledy 10. října 1917), rekonstrukce Vicherev 2015 v Jekaterinburgu. V Rusku vznikly další verze Gorský (1903), Lavrovský (1937), Vinogradov (1989). Na Západ přinesla Petipovu verzi 1912 Anna Pavlova, ale západní scény ovládla od 1960 Ashtonova verze.
La Esmeralda
Hudba: Cesare Pugni
* Původní premiéra – 9. března 1844 Londýn, Jules Perrot
* Premiéra St. Petersburg – 2. ledna 1849 (dle ruského kalendáře 21. prosince 1848)
* První obnovené nastudování – 17. prosince 1886, doplněna hudba Driga, hlavně Pas de six
Esmeralda – Virginia Zucchi, Phoebus – Iosif Kšessinki, Pierre – Pavel Gerdt
* Druhé obnovené nastudování – 21. listopadu (dle ruského kalendáře 9. listopadu) 1899
Esmeralda – Matilda Kšesinská, Phoebus – Pavel Gerdt, Fleur – Olga Preobraženská
Notace jsou z roku 1900, v Rusku dílo zůstalo v úpravách po dvacáté století, jinde po světě prakticky neznámé. Částečná rekonstrukce Medvedev/Burlaka 2009 v Moskvě, od března 2018 bude v Bratislavě.
Labutí jezero
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
* Původní premiéra – 4. března (dle ruského kalendáře 20. února) 1877 Moskva, Julius Reisinger
* Obnovené nastudování St. Petersburg – 27. ledna (dle ruského kalendáře 15. ledna) 1895, Petipa spolu s Ivanovem, hudební úpravy Drigo a Modest Čajkovskij
Odette/Odilie – Pierina Legnani, Princ – Pavel Gerdt
Notace pořízeny 1901–1907, rekonstrukce Ratmansky 2016 v koprodukci baletů Curych a La Scala Milano (více viz můj článek zde). Nejznámější balet dvacátého století se šířil v mnoha verzích po celou dobu.