Čajkovského Labutí jezero u nás a v blízkém zahraničí

V uplynulé sezoně 2016/2017 jsem podnikl více cest po divadlech Česka i sousedních zemí, abych navštívil a porovnal různé inscenace Labutího jezera. Zhlédnuté inscenace se dají v zásadě rozdělit na dvě skupiny – „pohádkové“ a „nepohádkové“. V pohádkové verzi je zřetelně zobrazeno zakletí Odetty v labuť, Rotbart je jednoznačně zlý čaroděj, vystupuje zde Šašek a v závěru jasně vítězí dobro nad zlem (hráno v Olomouci, Ústí nad Labem, Bratislavě). V nepohádkové verzi je samozřejmě zachováno zakletí Odetty v labuť, ale je vysvětlováno všelijak, role Rotbarta je naddimenzována, často je z něj udělán tajemný intrikán a svůdce v pozadí, silně zde vystupuje přítel prince Benno (či pod jiným jménem) a závěr je nejednoznačný až tragický (hráno v Praze, Brně, Plzni, Budapešti, Vídni a Drážďanech). Zcela samostatnou a výjimečnou inscenací je rekonstrukční verze v Curychu, o té jsem ale psal na stránkách Opery Plus již na jaře (28. března 2017, najdete v archivu Opery Plus).

Nejprve několik úvodních poznámek. Prakticky každá inscenace se odvolává na Petipu a Ivanova – „podle Petipy a Ivanova“. Je to tvrzení ale velice obecné a někdy až zavádějící, po zhlédnutí rekonstrukční verze skutečně podle Petipy a Ivanova bych řekl až troufalé a záměrně matoucí. Jistě, každý choreograf a režisér vychází z nějaké tradice a něco si přidá svého, s tvrzením „podle Petipy a Ivanova“ by ale měl zacházet opatrně a pravdivě. Stovky neznalých diváků jsou jinak uváděny v omyl.

V programech by každý svědomitý choreograf měl jasně uvést zdroje choreografie a hudby podle jednotlivých dějství a čísel, bohužel se to děje velmi zřídka. Za úvodní zmínku též stojí zacházení choreografů s původním pas de six ze třetího dějství. V prvotní Čajkovského a Reisingerově verzi se ve třetím dějství vyskytovalo dosti dlouhé pas de six (intrada, pět variací, coda). V Petipově a Drigově verzi z roku 1895 zmizelo jako celek, ale v následujících desetiletích se spousta choreografů k pas de six vrací a vytrhává z něj části, hlavně k pas de deux Odilie a prince, ale i jinam. Jako celek uvádí pas de six jen balet v Budapešti, což je zcela ojedinělý počin.

Nyní se postupně podíváme na pohádkové verze, poté na druhou nepohádkovou skupinu, vždy s krátkým rozborem inscenace.

Olomouc
Olomoucká inscenace Labutího jezera je první choreografickou prací Hany Vláčilové pro balet Moravského divadla Olomouc z podzimu 2012 (premiéra 2. listopadu 2012). Je to dílo choreograficky čisté, zvláště druhé a čtvrté dějství podle Ivanova a ruské tradice patří k nejlepším, co lze v současné době vidět. Jistě, v prvním a třetím dějství jsou vidět určitá omezení, ale s tím se z kapacitních důvodů menšího divadla nedá nic dělat.

Verze je příkladně pohádková. Na začátku je procházející se Odetta u jezera zakleta zlým čarodějem Rotbartem, na zámecké slavnosti vystupuje sympatická osoba šaška, přítel prince je jen v pas de trois, k jezeru jde princ sám, role Rotbarta je uměřená a pochopitelná. Ve třetím dějství na zámku vidíme tradiční tance a pas de deux, v posledním dějství po krásném sborovém úvodu labutí princ zápasí s Rotbartem, vítězí a šťastně se shledá se zachráněnou Odettou.

Kostýmy od Romana Šolce jsou pěkné a odpovídající, scéna Martina Černého je prostší. V roli Odetty/Odilie bravurně vystupuje stále se lepšící Yui Kyotani skvěle doprovázena Ivo Jamboremv roli Prince. Rotbarta představuje Damani Campbell Williams, který mu vhodně dodává kouzlo své osobnosti. Celý sbor šestnácti labutí se předvádí v nejlepším světle a zaslouží si uznání. Olomoucké Labutí jezero je velmi zdařilé představení, z mého pohledu nyní nejlepší v Česku.

Ústí nad Labem
Současné ústecké Labutí jezero je dílem Vladimíra Nečase a Margarity Pleškové z jara 2013 (premiéra 8. března 2013). Inscenace se drží klasické předlohy Petipy a Ivanova, je samozřejmě uzpůsobena menším rozměrům ústeckého jeviště a personálnímu stavu baletního souboru, labutí je například jen deset. Nese se v duchu spíše pohádkovém, i když postava Šaška není využita a místo něj vystupuje Přítel prince.

Na začátku v prologu je ale jasně ukázáno zakletí Odetty v labuť zlým Rotbartem, jeho postava není naddimenzována ani žádná jiná postava není zbytečně přidána, v závěru jasně vítězí dobro lásky Prince a Odetty nad Rotbartovým zlem a působivě prostovlasé osvobozené dívky přibíhají na jeviště.

Scéna a kostýmy Josefa Jelínka jsou přiměřené a dobře působící na menší scéně ústeckého divadla. Orchestr pod vedením Milana Kaňáka doprovází představení na slušné úrovni. V roli Odetty/Odilie vystoupila v říjnovém představení hostující Jarmila Dycková z Plzně se svojí standardní dobrou úrovní, v květnovém termínu se již představila nová sólistka (od ledna) ústeckého baletu Mizuho Nagata. Mladá Japonka zvládá roli technicky i herecky výborně a je na ní vidět, že Odetta je její oblíbenou a dobře nacvičenou rolí. V roli Prince dlouhodobě vystupuje osvědčený ústecký sólista Vladimír Gončarov.

Celý malý soubor Severočeského divadla se snaží v Labutím jezeru prezentovat co nejlépe. Celkově se dá říci, že Labutí jezero v Ústí je milé představení bez rušivých momentů, odpovídající samozřejmě velikosti baletního souboru a scény.

Bratislava
Balet Slovenského národního divadla vystupuje již dlouhou dobu s pohádkovou verzí ve zdařilé choreografii Rafaela Avnikjana a Olgy Pavlové (premiéra 6. listopadu 1991 v historické budově, obnovená premiéra 5. května 2007 s uzpůsobením pro novou budovu Slovenského národního divadla). Počet představení se blíží již třem stovkám, což je jistě pozoruhodné.

Rafael Avnikjan sleduje pohádkový příběh a čistou choreografii. V prologu je zobrazeno zakletí Odetty zlým čarodějem na břehu jezera. V prvním dějství na zámecké slavnosti má výraznou roli Šašek, Přítel prince se nevyskytuje, pas de trois tančí trojice určená jen pro tuto scénu. Druhé dějství je vedle nastudování Hany Vláčilové (dříve v Státní opeře Praha, nyní v Olomouci) druhou nejčistší a krásnou verzí tradičního ruského pojetí vycházejícího z Ivanova, vystoupení Rotbarta je drženo v uměřených mezích. Ve třetím dějství jsou tradičně předvedeny nástup Nevěst a čtyři národní tance se vsuvkami pro Šaška, pas de deux Odilie a Prince je též v čisté formě, jen minimálně prodloužené hudbou z pas de six. Trochu překvapivě je mezi třetím a čtvrtým dějstvím druhá přestávka, která představení možná zbytečně prodlužuje. V krátkém čtvrtém dějství jsou patrné některé Avnikjanovy úpravy, ovšem inscenace končí v pozitivním duchu, Princ vítězí nad Rotbartem a šťastně se objímá s vysvobozenou Odettou za přihlížení všech „labutí“.

Scénu a kostýmy vytvořil Josef Jelínek. Zatímco v kostýmech je jeho dílo tradičně zdařilé, kulisy by si zasloužily větší pozornost než jen malování na látkové závěsy. Za dlouhou dobu od roku 1991 se v titulních rolích i v souboru vystřídalo množství tanečnic a tanečníků. V současné době v hlavních rolích vystupuje často ruská dvojice Maria Rudenko a Artemyj Pyzhov. Oba jsou sympatičtí a nadaní baletní tanečníci, v technických partiích je přece jen jistější Artemyj Pyzhov, Maria Rudenko spíše vyniká v romantických pasážích. V roli Šaška upoutá Vjačeslav Krut, v pas de trois Erina Akatsuka, Tatum Shoptaugh a Igor Leushin, celý sbor pětadvaceti labutí působí jistě a bezchybně. Orchestr řídí již několik let s velkým zápalem Martin Leginus. Z bratislavského Labutího jezera si lze odnést pozitivní dojem bez vedlejších rušivých momentů.

Nyní již přecházíme ke druhé skupině, tedy k více či méně nepohádkovým verzím. Podíváme se do velkých divadel v našem okolí a pak se vrátíme zpět do Česka.

Budapešť
Budapešťské Labutí jezero (premiéra 25. dubna 2015) je v každém případě dílem pozoruhodným. Ojedinělé je již svou délkou. V době zkracování a škrtání, kdy naprostá většina Labutích jezernepřesahuje dvě a půl hodiny, měli autoři odvahu inscenovat balet o délce tři hodiny třicet pět minut se dvěma přestávkami. Balet je dílem dvou nizozemských tvůrců – Rudi van Dantzig je odpovědný za režii a většinu choreografie, Toer van Schayk za část choreografie ve třetím dějství, za scénu a kostýmy.

Van Dantzig obligátně píše, že vychází z Petipy a Ivanova, jako ve většině případů je to pravda jen částečná. V prvním a druhém dějství se dá o základní petipovské a ivanovské koncepci mluvit, ve třetím a čtvrtém již mnohem méně. Co se týká prodloužení délky baletu, je to patrné hlavně v prvním a třetím dějství. Na konci prvního dějství jsou delší tance odcházejících dvořanů a venkovanů i sólo Prince, ve třetím dějství je delší tanec šesti Nevěst, ze známých národních tanců jsou sice jen tři – španělský, neapolský a uherský, ale je zařazeno málo vídané, relativně dlouhé pas de six a prodloužené výstupy Odilie a Prince.

Režijně převažuje více kladů než záporů, přesto je třeba několik negativ zmínit. Prakticky ve všech dějstvích, i když ve druhém minimálně, vystupuje podivně spojená osoba vychovatele a ceremoniáře von Rasponsena, který je ztvárněn jako nedůtklivý a záhadný stařík. Zcela v duchu mnohých inscenací posledních desetiletí je zveličena postava Rotbarta, ve druhém dějství Rotbart téměř neustále pobíhá, skáče a mává křídly na scéně a vysloveně ruší pohled na krásné scény labutí, ve třetím dějství je Rotbart oblečen jako mušketýr z románů Alexandra Dumase a zapojuje se do různých tanců, chvíli hraje i na housle! Ve čtvrtém dějství se v menší míře opakuje jeho chování z druhého dějství. Princ je psychologicky nejasnou postavou, se stálou přítomností přítele Alexandra. Závěr je negativní, labutě mizí, Rotbart odchází neporažen, mrtvého Prince vynáší z jezera Alexander…

Scéna van Schayka je nejvelkolepější, jaká je v současnosti na posuzovaných scénách k vidění. Je to skutečně scéna hodná velkého divadla pro Labutí jezero. S kostýmy je to o něco horší. Van Schayk uvádí, že se inspiroval Rembrandtovými obrazy ze sedmnáctého století. Dobrá, kostýmy jsou skutečně velmi barevné a bohaté, ale i nesourodé, někdy připomínají filmy o třech mušketýrech, ale zmíněné pas de six je tančeno, především v dámské části, jakoby v indiánském oblečení s čelenkami z peří!

V obou zhlédnutých představeních vystoupili vynikající představitelé Odetty/Odilie Aliya Tanykpayeva a Elisaveta Cheprasova a Prince Gergely Leblanc a Zoltán Oláh. Za bravurní fouettes bych vyzdvihl Elisavetu Cheprasovou. Celý soubor baletu zaslouží uznání za sborové scény a také za vitalitu, s níž dokáží zvládnout pět náročných představení Labutích jezer v 48 hodinách (v pátek od 18 hodin a sobota a neděle dvakrát od 11 a 18 hodin). Budapešťské Labutí jezero přes několik režijních negativ rozhodně stojí za návštěvu.

Vídeň
Vídeňský balet žije do značné míry z choreografických děl nezapomenutelného Rudolfa Nurejeva. Také Labutí jezero, jež má na repertoáru, je dílem Rudolfa Nurejeva, a to z roku 1964 (premiéra 15. října 1964), kdy Prince tančil sám Nurejev a Odettu jeho vynikající partnerka Margot Fonteyn. Od té doby se Nurejevova inscenace vždy vrací jen v novém nastudování a scéně (není hrána zase tak často, první stovky dosáhla v roce 1983, druhé stovky v roce 2009, nyní je na čísle 235).

Současnou verzi nastudoval Manuel Legris s premiérou 16. března 2014. Rudolf Nurejev vytvořil verzi Labutího jezera samozřejmě vzešlou z ruské baletní tradice, ale „ušil“ si ji na svou míru. Protože sám tančil Prince, snažil se jeho postavu zvýraznit a přidat jí taneční význam. Naproti tomu nedbal o zvýraznění Rotbarta či jiných postav, Přítel prince ani Šašek se nevyskytují vůbec. Prolog pominul, je jen hudební, děj začíná oslavou v zámecké zahradě. V prvním dějství je výrazná úprava ve vypuštění pas de trois, které nahrazuje pas de cinq, kde Princ je jedním z tanečníků – hudebně jde o směs z pas de six a původního pas de deux na konci baletu. Vrcholem představení v této inscenaci je druhé dějství, které se až na drobné výjimky drží Ivanova a je impozantně předvedeno sborem dvaatřiceti labutí, ve středoevropských poměrech věcí nevídanou.

Dámský sbor vídeňského baletu sice není na těch několik představení Labutího jezera za delší dobu stoprocentně sehrán a synchronizován, přesto je to podívaná velkolepá, na velké jeviště Wiener Staatsoper krásně pasující. Postava Rotbarta není nijak zveličena a nepůsobí rušivě jako v Budapešti či Drážďanech. Rudolf Nurejev si pro prince přidal menší sólo na konci pas d’action, ale veškeré další postavy (Přítele, Lovců) z děje odstranil, vše se soustředí na Labutě a Prince. Ve třetím dějství jsou tradičně zařazeny známé tance Nevěst, španělský, neapolský, polský a uherský (ruský ne), Rotbart vystupuje uměřeně, ovšem slavné pas de deux Odilie a Prince pojal Nurejev jinak, je to jinde nevídaná směs z pas de six a dvou pas de deux. Poslední dějství opět nadchne sborem dvaatřiceti labutí, tradiční boj Prince a Rotbarta je omezen, ale závěr je negativní – Rotbart (zlo) stojí uprostřed jako vítěz, Princ umírá ve vlnách a Odetta mizí. Škoda tohoto pesimistického vyznění.

Dalším nepříliš zdařilým aspektem je velmi skromná scéna a poněkud zmatené kostýmy (je například záhadou, proč je Ceremoniář oblečen jako v harému), ale dlouholetá spolupracovnice Manuela Legrise pro scénu a kostýmy Louisa Spinatelli je tím známá a asi se od ní nic lepšího nedá čekat. V hlavních rolích Odetty a Prince vystoupili Maria Yakovleva a Robert Gabdullin s velmi slušným výkonem, ale v superlativech se o nich hovořit nedá. V celém sboru se přes jeho impozantnost dal pozorovat určitý nesoulad a nepřesnosti.

Přesto vídeňské Labutí jezero bezpochyby lze doporučit ke zhlédnutí, patří ovšem inscenačně k delším, doba trvání je přes tři hodiny se dvěma přestávkami, v délce se tedy řadí hned za Budapešť. Jen je s podivem, jak řídce je Labutí jezero ve Vídni uváděno, vždy se koná jen jedna série za dva až tři roky, pak se samozřejmě nelze divit nesehranosti souboru.

Drážďany
Drážďanské Labutí jezero v režii Aarona Seana Watkina a Francine Watson Coleman se vnějškově tváří jako klasické, ale v zásadě je hluboce přetvořeno jak po choreografické, tak po hudební stránce. Watkin aspoň veřejně přiznává, že podle Petipy je vytvořena jen pasáž „černé labutě“ a podle Ivanova část druhého dějství.

První dějství je tedy zcela podle Watkina, který zrušil i tradiční pas de trois a nahradil ho pas de six, ovšem ne celým. Ve druhém dějství by měl být základ z Ivanova, ale je to skutečně jen menšina. Zcela změněna je například scéna prvního setkání Prince s Odettou, jejich společné vystoupení je nahrazeno výstupem Babičky a Matky Odetty s Rotbartem (kvůli chybějícímu prologu má tento výjev objasnit zakletí Odetty). Nebo jedno z nejatraktivnějších vystoupení v baletu – tanec čtyř malých labutí – je pokaženo odstraněním jejich vzájemného držení se za ruce. I tvrzení o petipovském pas de deux ve třetím dějství je pochybné. Čtvrté dějství je rovněž zcela uzpůsobeno podle Watkina, souboj Prince s Rotbartem se nekoná, Rotbart pomalu odejde z jeviště, objeví se Babička Odetty a odvede ji s Princem k jezeru. Ať si z toho každý vybere, co chce…

Dojem z představení trochu zachraňují scéna a kostýmy. Scéna od Arne Walthera je hezká, působivé je jezero v pozadí s létajícími labutěmi, takovéto využití moderní techniky je jistě přínosné. I kostýmy Erika Västheda jsou odpovídající. Taneční výkony působí solidně, zvláště Svetlany Gilevy v hlavní roli Odetty/Odilie. Přes těchto několik pozitiv pro mě drážďanské Labutí jezero znamenalo zklamání.

Praha
Nyní zpět k českým scénám. V Praze se hrála do června 2016 pohádková verze Labutího jezera ve Státní opeře (dílo Pavla Ďumbaly a Hany Vláčilové z roku 2007), bohužel s její rekonstrukcí byla uložena k „ledu“. Minulou sezonu tedy byla pro pražského diváka k vidění pouze verze Kennetha Greveho v Národním divadle z roku 2009 (premiéra 12. února 2009).

Verze je to rozporuplná. Představení je bezesporu technicky náročné, účinkující se hlavně ke konci baletu musí vydat ze všech sil, za což zaslouží uznání. Režijní a choreografické pojetí se ovšem utápí v pokusu o „nové pojetí“ nesmrtelného díla. Bohužel výsledek je často podivný. Část se tematicky nese v pohádkovém duchu (úvod, zakletí postav), část je zjevně moderní (Benno je představen jako gay). Typické pro nová zpracování, Greveho nevyjímaje, je i velké naddimenzování role Rotbarta, který prochází všemi dějstvími, zrovna tak jako vytváření nových postav, například Odetty v lidské podobě či matky Benna, a vrcholem jsou podivuhodné fikce, kdy Odilie je vlastně zakletý Benno!

Uvádět u choreografie a režie – „Kenneth Greve podle Lva Ivanova a Maria Petipy“ – je velkou troufalostí, psáno snad pro zmatení neznalých diváků. Kolik zůstalo z Ivanova a Petipy? Rozhodně výrazná menšina. Kenneth Greve si vytvořil své dílo a měl by to čestně uvést. Do Čajkovského hudby zase zasáhl Julien Thuber, hudební části jsou zpřeházeny. Navíc v hudební rovině souhra orchestru s tanečníky není dokonalá. Scéna od Karin Betz je až příliš prostá, kostýmy působí o něco lépe. Inscenace Labutího jezera od Kennetha Greveho patří režijně k nejslabším viděným představením, které zachraňují jen výkony baletního souboru a sólistů, jako je Nikola Márová a Michal Štípa. Ostatně nový šéf Baletu Národního divadla Filip Barankiewicz se rozhodl pro příští sezonu v této inscenaci nepokračovat.

Brno
Jen o něco režijně zdařilejší je brněnské Labutí jezero od Roberta Strajnera z roku 1999 (premiéra 17. prosince 1999). Robert Strajner vytvořil výrazně nepohádkovou verzi, hned v prologu je Rotbart představen jako neúspěšný svůdce Odetty, který ji za její odmítání zakleje do labutě. Také v prvním dějství se Rotbart objevuje a je to právě on, kdo přinese Princi darem kuš a pak ho navádí jít k jezeru. Významnou roli hraje i Přítel prince. Druhé dějství je choreograficky nejzdařilejší, struktura od Ivanova není příliš porušena. Také třetí dějství se pohybuje víceméně ve známém scénáři, podivným nápadem je jen zvláštní strmé schodiště v pravém zadním rohu jeviště, po kterém jsou účinkující nuceni opětovně přicházet. Sbor labutí ve čtvrtém dějství je poznamenán Strajnerovými zásahy a závěr je nejasný.

Kostýmy od Josefa Jelínka jsou pěkné, ale jeho scéna příliš oslnivá není. Hudební doprovod pod Pavlem Šnajdrem je bezchybný. Baletní soubor tančí pěkně, je vidět že má Labutí jezero dlouhodobě nastudováno. Ze sólistek posledních let vyniká Eriko Wakizono, která ke své velmi dobré technice přidává těžko vystihnutelného ducha postavy Odetty/Odilie. Díky kvalitním výkonům baletního souboru se brněnské představení Labutího jezera dá vidět vícekrát, ale vždy zůstane pocit, že režijně tady něco zcela neklape.