Po dlouhých odkladech se mně konečně koncem ledna 2024 podařilo navštívit představení Coppélia ve videňské Volksoper. Současná vídeňská Coppélia se hraje podle rekonstrukčního nastudování Pierra Lacotta a je to skutečně krásné představení, jedno z nejlepších které lze vidět na současné středoevropské baletní scéně.
Slavný francouzský choreograf Pierre Lacotte (1932-2023) se od počátku sedmdesátých let 20.století věnoval detailní a co nejvěrnější rekonstrukci baletů 19.století. Počínaje La Sylphide (1971) postupně oživil na tucet původních baletů od tvůrců jako byl Filippo Taglioni, Joseph Mazilier, Marie Taglioni, Jules Perrot a Marius Petipa. Mezi nimi i Coppélii roku 1973 v pařížské Opeře. Tato Coppélia se od roku 2019 hraje ve Vídni v nastudování Lukase Gaudernaka, Jeana Lesage, scénu realizoval Jean Simonini a kostýmy Jacques Giovanangeli. Dvacáté osmé představení 29.ledna 2024 dirigoval Alfred Eschwé, v hlavních rolích bezchybně vystoupili Alice Firenze a Masayu Kimoto i rovněž bezchybný čtyřicet pěti členný soubor.
Balet Coppélia vznikal koncem šedesátých let 19.století ve spolupráci choreografa Arthur Saint-Léona, libretisty Charlese Nuittera a skladatele Léo Delibese z pověření ředitele pařížské Opery Emila Perrina, který si představoval nový balet na téma oživlé loutky – automatu, tehdy módní a populární věc. Tvůrčí trojici šla práce od zimy 1868/1869 pomalu, hlavně proto že Saint-Léon zastával současně dvě funkce hlavního baletního mistra v Paříži i St. Petěrburgu a při svých delších pobytech v Rusku s Delibesem a Nuitterem musel komunikovat zdlouhavými dopisy. Během roku 1869 řešili také otázku obsazení hlavní role Swanhildy. Saint-Léon měl vyhlédnutou svou oblíbenou Adéle Grantzow ale ta vážně onemocněla a až po dlouhém hledání padla volby na mladičkou nadanou 16letou studentku pařížské baletní školy Giuseppinu Bozzacchi, která se nacvičování své role věnovala od léta 1869. Podzim 1869 strávil ale Saint-Léon v St. Petěrburgu a až po návratu v lednu 1870 se rozběhly závěrečné práce.
Premiéra se konala 25.5. 1870 za přítomnosti císaře Napoleona III. a císařovny Eugenie, velkých podporovatelů divadelního umění, a stala se triumfem hudby Delibese, choreografie Saint-Leóna a výkonu Bozzacchi. Zajímavostí bylo ztvárnění role Franze ženskou představitelkou (mužem byla role obsazena až roku 1878 ve Vídni). Třetí dějství ale bylo brzy odstraněno kvůli přílišné délce představení – podle dobového zvyku se hodně baletů hrálo v jeden večer s operou a celé představení pak trvalo přes 5 hodin!
Dílo a jeho tvůrci by měly před sebou skvělou budoucnost nebýt velkých dramatických politických a společenských událostí roku 1870 které uzavřely epochu Druhého císařství, které tak přálo divadelnímu umění. 19.7. 1870 vypukla francouzsko-pruská válka, která se brzy rozrostla ve válku Francie proti celému Německu a vedla ke zdrcujícím porážkám císařské francouzské armády. Během srpna 1870 ukončovala pařížská divadla svůj provoz a také Opera se uzavřela, Coppélia do té doby stihla 18 repríz. 2.9. 1870 v den kapitulace hlavní francouzské armády i s Napoleonem III. u Sedanu šel Saint-Léon posedět do jedné pařížské kavárny a tam se zhroutil mrtvý po srdečním infarktu. Za dva dny 4.9. se politicky zhroutilo Druhé císařství a nastoupila prozatímní vláda. Válka ale pokračovala a na divadlo nebylo pomyšlení. To se stalo osudným nastupující baletní hvězdě Giuseppině Bozzacchi, bez příjmů hladověla a trpěla zimou v chladném bytě, onemocněla neštovicemi a horečkou a její tragédie se dovršila smrtí v den 17.narozenin 23.11. 1870. Jaký tragický zvrat osudu postihl mladou dívku během několika měsíců!
Teprve za rok na podzim 1871 po ukončení války a stabilizaci politické situace (v Paříži ještě na jaře 1871 zuřila občanská válka mezi vládou a Komunou) se otevřela Opera a obnovila se také Coppélia. Balet se ale šířil i jinde po Evropě hlavně zásluhou belgického baletního mistra Josepha Hansena – 1871 Brusel, 1876 Vídeň, 1882 Moskva. Moskevské představení viděl i tehdy všemocný šéf carského baletu Marius Petipa a přenesl ho ve své režii a choreografii do St. Petěrburgu roku 1884. Petipa doplnil i třetí dějství svou verzí. Petipovo dílo s doplňky Enrica Cecchetiho z roku 1894 se později rozšířilo do světa i díky notacím Stepanova.
Původní Saint-Léonova verze se udržovala do poloviny 20.století v pařížské Opeře bez písemných záznamů, jen díky předávání zkušeností baletních mistrů. Až Pierre Lacotte podnikl po roce 1970 detailní rekonstrukci choreografie, scény a kostýmů. Třetí dějství bylo ovšem nenávratně ztraceno a Lacotte jej tedy musel vytvořit podle svých znalostí. V každém případě Lacottova práce je velmi záslužná a všichni obdivovatelé krásy klasických baletů s vděčností myslí na jeho životní dílo.
