Počátkem roku 2021 v době prakticky totálního uzavření divadel padaly sliby o vyřešení tristní situace okolo covidu masivním očkováním. Ukázaly se jako liché a falešné. I podzim sezóny 2021/2022 byl vyplněn všemožnými restrikcemi a v některých zemích opětovnými uzávěry divadel. V Česku divadla hrála ale návštěvnost kvůli různým opatřením velmi kolísala. Nakonec se bez očkovacího kódu nedalo nikam vydat. Očkování jsem sice s nevolí absolvoval ale segregační opatření jsou mně silně nemilá a odpuzující. Cesty do divadel proto i u mě velmi poklesly.
Jediná cesta mimo Česko mě vedla 22.9. do Bratislavy na představení Dona Quijota, velkolepé dílo dvojice Medveděv/Fečo. V hlavních rolích tentokrát zazářili Tatum Shoptaugh a Artemyj Pyzhov. Další představení DQ se ale na podzim již nekonala a od konce listopadu se na Slovensku opět divadla zcela zavřela, padly tím představení Louskáčka. Balet SND je navíc omezen i dlouhodobě kvůli rekonstrukci historické budovy, pravděpodobně tak nenávratně zmizí vynikající inscenace Giselle.
V Praze balet ND uvedl v Státní opeře několik sérií klasických baletů, v druhé polovině září to byla Spící krasavice, počátkem listopadu a prosince Labutí jezero. Obě tyto inscenace jsou s opulentní scénou a kostýmy, vynikající taneční výkony jsou samozřejmostí. Neštěstím je ale režijní a choreografické pojetí „crankovské školy“, která nyní zcela ovládá balet ND. Dějové a hudební přesuny a změny jsou na hranici či za hranicí přijatelnosti pro lidi znalé originálu a tradice díla. Obrovská škoda. Pokud pomineme Marnou opatrnost od Ashtona (která se tuto sezónu ani nehraje), není na repertoáru baletu ND klasický či neoklasický balet, který by nebyl od Cranka a jeho následovníků ze Stuttgartu. Určitě by to chtělo větší pestrost choreografických a režijních směrů a nebylo by třeba chodit daleko z Prahy. Co určitě Praze zoufale chybí, je velký rekonstrukční balet autorů typu Ratmanského nebo Medveděva/Feča. Lidské i materiální zdroje na to pražský balet rozhodně má.
V Plzni uvedl baletní soubor pod vedením J. Pokorného v polovině listopadu nové nastudování Dona Quijota. Před dvěma roky se plzeňskému baletu povedlo nastudování Korzára v zkrácené verzi pro menší divadlo, které ve mně zanechalo dobrý dojem. Tentokrát se tak vyjádřit nemohu. Jistě mám v hlavě velmi kvalitní inscenace DQ od J. Slavického v Státní opeře před devíti roky a H. Vláčilové v Olomouci před pěti roky, nemluvě o velkolepém DQ v Bratislavě. V Plzni samozřejmě musela být zvolena opět zkrácená verze, ale dějové a hudební úpravy jí příliš neprospěly (např. velmi zvláštní je použití hudby z Bajadéry pro scénu Kitri a Basila u větrných mlýnů). Navíc inscenaci nepomáhá ani scéna, je stroze zvláštní. Taneční výkony jsou ovšem velmi dobré, vysoké kvality prokázali opět Mami Hagihara (Kitri) a Karel Audy (Basil), celý soubor zaslouží uznání.
Závěrečnou milou tečku podzimu 2021 udělala návštěva Spící krasavice v Českých Budějovicích 5.12. Dílo J. Slavického přes zkrácenou formu dodržuje dějovou linii a ukazuje krásu klasického provedení bez zbytečných experimentů. Malý soubor baletu Jihočeského divadla je doplněn studentkami a studenty Taneční konzervatoře hl.m. Prahy a spolu vytvářejí komplexní dílo, kde nejsou hlavní naddimenzované technické výkony ale celková graciéznost a klasický soulad. A tak to kdysi chtěl i sám Petipa.
