Rekonstrukce – slovo šířící se v posledních dvou desetiletích v baletním světě, slovo stojící v ostrém protikladu k svévoli modernistických inscenátorů a choreografů.
Rekonstrukce, které můžeme sledovat, ale nejsou zdaleka jednotným celkem a přístup jejich tvůrců se značně liší. Podle přístupu k originálu se dají rekonstrukce rozdělit do třech linií – chabé rekonstrukce, částečné rekonstrukce a silné rekonstrukce.
Chabá rekonstrukce vychází sice ze znalosti originálních reálií a snaží se je napodobit, ale nikterak skutečně věrně, včetně scény a kostýmů. Nemá ani velkou snahu o výzkum notací Sergejevovy kolekce, nanejvýš v omezené míře. Nejvýznamnějšími představiteli tohoto směru se stali Pierre Lacotte a Vladimír Malachov.
Pierre Lacotte (nar. 1932), od roku 1946 působil v pařížském baletu, od 1954 začal s choreografií. Když roku 1968 napsal knížku o romantickém baletu, byl pasován na odborníka „rekonstrukcí“. Postupně vytvořil La Sylphide (první dílo 1972), Coppelii, pas de six Vivandiere, pas de deux Papillon, La Fille du Danube, Giselle, Nathalie ou la Laitiere Suisse, Marco Spada (1981 v Římě s Nurejevem), La Gitana, Ľ Ombre, La Lac des Fees, La Fille du Pharaon (Moskva 2000), Ondine (St.Petěrburg 2006), znovu pro Moskvu La Sylphide (2011) a Marco Spada (2013).
Vladimír Malachov (nar. 1968 Ukrajina), 1986 začal působit v Bolšoj těatru v Moskvě, 1992 odešel do Vídně, 1994 do Kanady, 1995 USA v ABT, pak se opět vracel do Vídně, kde 1999 vytvořil Bajadéru. Poté často v Berlíně, kde byl mezi lety 2004-2014 šéf baletu. Jako rekonstrukční pokus uvedl roku 2010 La Péri (část pak inscenoval v Kyjevě 2017). Od 2015 se pohybuje po různých scénách.
Jako rekonstrukční pokusy tohoto směru se mohou ještě zmínit La Source v Paříži 2011 od Jeana Barta a inscenace Le Papillon na Kubě od Petera Quanna a stejné dílo v Balletu Santiago de Chile, obě s nejistým datem.
Částečná rekonstrukce více vychází z originálu i notací, drží se děje i scény, ale ne už originální choreografie – to je tvoří choreografii již s novodobou taneční technikou jak se vyvíjela v 20.století.
Na prvním místě se musí zmínit jméno Sergeje Vichareva, i když on sám směřoval k silným rekonstrukcím, byl nucen okolnostmi omezit svá první díla na částečné rekonstrukce. Vicharev (15.2. 1962-2.6. 2017) působil od roku 1980 v baletu Mariinského divadla (tehdy Kirova). S podporou ředitele Vazieva zahájil roku 1999 své rekonstrukce Petipových baletů Spící krasavicí a o dva roky později Bajadérou. Narazil ale na vleklý odpor petěrburských baletních mistrů i souboru, zvyklých na úpravy ze sovětské doby. Kvůli tomu zůstalo v Spící krasavici 50% novodobých prvků a v Bajadéře dokonce 75%!! Na Západě byl ale Vicharev přijat o mnoho lépe. V Mariinském divadle slavil úspěch až s rekonstrukcí Le Reveil de Flore (2007), protože se jednalo o krátký balet, který se za sovětské doby vůbec nehrál a nebyl jí tedy poznamenán. Další Vicharevovo dílo patří již do silných rekonstrukcí.
Další významní představitelé jsou Vasilij Medveděv a Juri Burlaka. Medveděv (nar. 1957) ukončil Akademie Vaganové roku 1979, působil pak v Malém divadle v tehdejším Leningradu, pak v Estonsku, roku 1990 dokonce v Ústí nad Labem. Poté nastoupil dráhu choreografa. Burlaka (nar. 1968) dlouholetě působil v Russian Ballet Company, choreograficky začal tvořit rekonstrukce fragmentů starých baletů. Od roku 2004 pracoval pro Bolšoj těatr, kde se stal mezi roky 2009-2011 i ředitelem baletu. Medveděv a Burlaka připravili v Moskvě 2009 velmi zdařilou rekonstrukci Esmeraldy, uvedené pak v Berlíně 2011, Mexico city 2012 a v Bratislavě 2018 (zde bez Burlaky dvojicí Medveděv-S. Fečo). Burlaka s Medveděvem vytvořili poté ještě rekonstrukci Louskáčka v Berlíně 2013. Burlaka nadále působí na moskevské baletní akademii a od roku 2017 je ředitelem baletu v Samaře, kde inscenoval Harlekýnovy miliony. Medveděv inscenoval Korzára v Samaře 2014 a Bratislavě 2015 (s S.Fečem).
Za zmínku v tomto rekonstrukčním směru stojí ještě dva představitelé. Ze starší doby Loris Gai (1928-2002), italský choreograf, který roku 1975 vytvořil rekonstrukci fragmentů La Péri pro Carlu Fracci. Za současnosti pak Nikolaj Tsiskaridze (nar. 1973), rodák z Tbilisi, působící léta v Bolšoj těatru Moskva i jinde, od 2013 rektor Akademie Vaganové. Pro výroční představení akademie tvoří rekonstrukční fragmenty baletů 19.století.
Silná rekonstrukce vychází jednoznačně z originálu a notací a snaží se držet i taneční techniky 19.století, slabinou někdy zůstává scéna.
Již zmíněný Sergej Vicharev vytvořil několik jednoznačných rekonstrukcí – Coppelii roku 2009 v Moskvě, Raymondu roku 2011 v Milánu a Marnou opatrnost roku 2015 v Jekatěrinburgu. S určitostí lze předpokládat, že Vicharev měl v plánu další rekonstrukce, ale počátkem června
2017 ho zastihla nečekaná smrt , což je pro svět rekonstrukcí velká rána.
V současnosti hlavní tvůrce rekonstrukcí je Alexej Ratmansky (nar. 1968), po baletní akademii tančil od roku 1986 v Kyjevě, Winnipegu a Kodani, od 1988 se též věnuje choreografii a je známý zachováváním klasiky. V letech 2004-2008 byl ředitelem baletu Bolšoj těatru v Moskvě, od 2014 je choreograf ABT. Spolu s J. Burlakou vytvořil roku 2007 částečnou rekonstrukci Korzára v Moskvě. Další jeho rekonstrukce již byly mnohem silnější – Paquita v Mnichově 2014 (s Fullingtonem), Spící krasavice v Milanu a ABT 2015 (též s Fullingtonem), Labutí jezero v Milanu a Zürichu 2016, Harlekýnovy miliony pro ABT 2018, Bajadéra v Berlíně 2018.
Velkým znalcem je i Doug Fullington ze Seattlu. Studoval hudební vědy a stal se největším odborníkem na Sergejevovu kolekci, dlouhá léta je uměleckým poradcem Pacific Northwest Ballet. V Seattlu tvoří rekonstrukční fragmenty i celistvou Giselle roku 2011 a Korzára roku 2016. Za ředitelství I. Lišky v Bavorském státním baletu v Mnichově se tam Fullington podílel na inscenaci Korzára roku 2006 a Paquity roku 2014. Ratmanskému pak pomáhal se Spící krasavicí a Bajadérou.
Každá serióznější rekonstrukce by měla aspoň částečně stavět na notacích Sergejevovy kolekce. Tato kolekce je sbírkou notací carského petěrburského baletu sklonku Petipovy doby, někdy nazývaná též Štěpanovovy notace podle jejich prvního tvůrce. Od roku 1969 je uložena v knihovně Harvardské univerzity v USA. Tvoří jí záznamy z 22 baletů, někdy obsáhlejší, někdy jen stručné. U 14 z nich již byla aspoň v nějaké míře využita:
Spící krasavice – 1999 Vicharev, St.Petěrburg, 2015 Ratmansky/Fullington, Milano, New York
Bajadéra – 2001 Vicharev, St.Petěrburg, 2018 Ratmansky, Berlin
Paquita – 2008 Burlaka (Grand pas), Moskva, 2014 Ratmansky/Fullington, Mnichov
Giselle – 2011 Fullington, Seattle
Louskáček- 1984 Wright, Londýn, 2013 Burlaka/Medveděv, Berlin
Labutí jezero – 2016 Ratmansky, Milano, Zürich
Probuzení Flóry – 2007 Vicharev, St.Petěrburg
Coppelia – 2008 Vicharev, Moskva
Raymonda – 2011 Vicharev, Milano
Esmeralda – 2009 Burlaka/Medveděv, Moskva, 2011 Berlin, 2012 Mexiko City, 2018 Bratislava
Dcera faraóna – 2000 Lacotte, Moskva (použil jen minimum od Fullingtona)
Korzár – 2004 Fullington, Seattle (jen Le Jardin animé), 2006 Fullington, Mnichov, 2007 Burlaka/Ratmansky, Moskva, 2016 Fullington, Seattle
Harlekýnovy miliony – 2018 Ratmansky, New York
Marná opatrnost – 2015 Vicharev, Jekatěrinburg
Zbývá 9 zatím nevyužitých baletů, z nichž nejdůležitější jsou Král Kandaulus a Malý hrbatý koník. Dále menší díla Les Caprices du Papillon, Le Halte de Cavalerie, Les Ruses ďAmor, La Foret enchantée, La Flute magique, Les Eléves de Dupré.
Rekonstrukce, ať již jakéhokoliv charakteru, jsou záchranou klasického baletu 19.století pro budoucnost, odhalením jeho pravé krásy a podstaty. Někdy je až neuvěřitelné, co svévolného nánosu vnesla na balety 19.století sovětsko-ruská interpretace na Východě a namyšlenost modernistických choreografů na Západě. Je vysoce potěšující, že rekonstrukce se dnes šíří po mnoha světových scénách. Samozřejmě věc je silně odvislá od momentálních šéfů a ředitelů baletů. Jsou baletní scény, kde se inscenovaly krásná díla a s příchodem nového vedení zmizely. Či naopak nové vedení po letech úpadku najednou zahajuje novou lepší éru. Často je také nemilá krátká doba uvádění rekonstrukčních děl v repertoáru, ať již z jakýchkoliv důvodů. Ale kdo dnes opravdu chce, cestu vidět krásná rekonstrukční díla si najde. V posledním roce jsme mohli navštěvovat Esmeraldu v Bratislavě či Bajadéru v Berlíně. Doufejme že se v naší blízkosti opět brzy něco objeví, Jekatěrinburg či Seattle jsou přece jen trochu daleko.