6.4. Korzár – Slovenské národní divadlo Bratislava, 12.4.+14.4. Giselle – Opernhaus Zürich, 26.4. – La Sylphide – Deutsche Oper Berlin
6.4. Korzár – Slovenské národní divadlo Bratislava
Obnovená premiéra po dvouleté přestávce uvádění díla opět nadchla (původní premiéra byla v dubnu 2015). Inscenace Vasilije Medvedeva (úprava libreta, choreografie a režie), Stanislava Feča (nastudování) a Pavola Juráše (scéna a kostýmy), je uceleným dílem klasické choreografie, scény a kostýmů. Ne že by se výhrady nenašly – například zařazení pas de trois „odalisek“ do prvního dějství na náměstí není příliš šťastné (výhradě z nelogičnosti, odalisky nevycházely z harému, se ovšem autoři vyhnuli prezentováním 3 dívek jako „potencionálních odalisek“ nabízených Lankedemem). Bratislavský Korzár vychází z poslední Petipovy verze s příslušnou Drigovou hudbou z roku 1899, ovšem s úpravami V. Medvedeva.
Vrcholem baletu je mimo známého pas de trois Medory, Konráda a Aliho z druhého dějství bezesporu scéna Le jardin animé v třetím dějství v rozsahu a kráse, která není viditelná snad v žádné ze současných korzárovských inscenací ve světě. Šťastný je již začátek, kdy se scéna za oponou v mžiku promění z paláce na zahradu a divák je ohromen nastoupeným sborem 26 baletek, který postupně doplňuje 16 studentek baletní školy, další děti a statisté, a samozřejmě Medora a Gulnara. Velkolepá podívaná.
V nejlepším světle se prezentují i sólisté, výborná dvojice Medora a Konrád v podání Olgy Chelpanove a Konstantina Korotkova, excelentní Ali Artemyje Pyzhova a Gulnara Eriny Akatsuky, která patří k jejím nejlepším rolím i co se týká mimiky. Zapomenout nelze ani na odalisky Sakuru Shojima, Tatum Shoptaugh a Silviu Najdenou a Lankedema Yuki Kaminaka.
Člověk jen lituje, že nemůže zhlédnout více představení.
12.4.+14.4. Giselle – Opernhaus Zürich
Giselle v Zürichu je dílem Patrice Barta z března 2015. Tento známý francouzský choreograf (nar. 1945) je tvůrcem podob mnoha baletů v západních zemích, z klasického repertoáru inscenoval mimo Giselle i Labutí jezero, Bajadéru a Louskáčka. Bartova díla sice drží kostru příběhu, ale v mnohém se odchylují od tradičních zpracování ruské a východní provenience. Jako téměř každý západní choreograf nové doby si Bart neodpouští svévolné zásahy, přehazování a doplňky děje. I Giselle v Zürichu je typickým příkladem takovéhoto postupu. Navíc scéna a kostýmy jsou dílem Louisy Spinatelli, pro niž je hlavně ve scéně příznačný minimalismus a prázdnota (je s podivem jak tato italská dáma ovládla mnohé přední západní inscenace na celá léta, ale asi za vším jsou známosti mnohé….).
V I.dějství je scéna až ubohá, domek Giselle a její matky vypadá jako kůlna na dříví, na jevišti jsou jinak jen 2 lavičky. Choreografie celého jednání je viditelně poznamenána Bartovým přístupem, přes zachovanou kostru se chvílemi až výrazně odlišuje od choreografie známé z Giselle např. v Státní opeře Praha (H. Vláčilová), Slovenském národním divadle (R. Avnikjan) či Erkelově divadle Budapešť (L. Lavrovský).
V II.dějství je opět scéna mimo hrobu Giselle prakticky nulová, na počátku je ukázána divná partička hráčů karet. Pro Bartovu choreografii platí již výše řečené. Efektním positivem jsou bílé závoje na hlavách „wilis“, které pak odletí vzduchem, také „propadlo“ pro příchod a odchod Giselle z hrobu.
Positivem celého představení je velmi dobré hudební nastudování pod Paulem Conelly. I taneční výkony celého sboru a sólistů, jako bezchybné Giselle se představily Inna Bilash a Eleonore Guérineau.
Giselle v Zürichu má tedy svá positiva ale i více záporných otazníků. Je zajímavé ji vidět, po více návštěvách ale již netoužím.
Na pováženou pro balet Zürich je ovšem skutečnost, že několik jarních představení Giselle je na dlouhou dobu posledním představením klasického baletu v Zürichu. Největší švýcarský baletní soubor pod Ch. Spuckem nemá totiž podle zveřejněného repertoáru na příští sezónu na programu žádný klasický balet!! Až takhle daleko může dojít repertoárová situace západních divadel. Spuck sice umožnil roku 2016 nastudování záslužné Ratmanského rekonstrukce Labutího jezera, které se pak hrálo 3 sezóny, mimo něj měl občas ale jen právě Bartovu Giselle. Tím se asi „vyčerpal“ a utápí repertoár v nicotných věcech. Ani balet s názvem Louskáček a Král Myšák na hudbu Čajkovského nemůže věci změnit, je to Spuckův výmysl, kde se podle fotografií jezdí na skateboardu – asi Spuck „soutěžil“ se Zuskovým výtvorem v ND Praha o větší úděsnost, kam může dojít svévole moderních choreografů.
Takže – Zürich zatím adieu!
Ještě poznámka k architektuře divadla v Zürichu, kterou jsem tentokrát pečlivě prohlížel. Budova je původně dílem známé a slavné vídeňské dvojice Felmer/Helmer, která projektovala i pražskou Státní operu. Mnoho prvků mají obě budovy divadel podobných, či lépe řečeno – měly. Asi před 30 lety totiž v Zürichu proběhla necitlivá generální rekonstrukce, která mnoho původního zdevastovala a část schodišť a ochozů je čistě betonových. Rekonstrukce Státní opery Praha naštěstí nejde tímto destruktivním směrem.
26.4. – La Sylphide – Deutsche Oper Berlin