Balet Národního divadla Praha pod F. Barankiewiczem se pustil do inscenování dalšího velkého baletu, který nazývá klasickým a to Labutího jezera od Johna Cranka. Je velký otazník, zda je to cesta správným směrem. V Státní opeře Praha se hrálo do června 2016 Labutí jezero od Hany Vláčilové a Pavla Ďumbaly s úctou ke klasickému odkazu díla. To je právě hlavní věc, která v Crankově verzi chybí. Jistě jsou u Cranka klasické taneční prvky, ovšem to k citlivému a správnému uchopení odkazu baletu 19.století nestačí. Cranko patřil do řady západních choreografů jako Neumeier, Bart, Barra, kteří svou sebestředností, namyšleností a režijním egoismem sahali na klasická díla, aby si je svévolně předělávali k svém obrazu. Nechávali tak prakticky jen kostry děl, na které navlékali své nápady a prvky, původní scénář a choreografii nectili. Labutí jezero, prezentované od 28.3. 2019 baletem ND, nese v sobě všechny tyto rozporuplné prvky a mísí se v něm pozitiva s negativy.
Pozitivem je rozhodně scéna ( Martin Černý) a kostýmy (Josef Jelínek). Hlavně scéna si zaslouží uznání, podobně jako při nedávné obnově Labutího jezera v Brně, jde správným směrem návratu k opravdovým kulisám a realistickému ztvárnění místo plandajících závěsů a desek. Též kostýmy patří ke kvalitním pracím J. Jelínka. Pozitivy jsou bezesporu výkony tanečnic a tanečníků baletu ND jak v sólových tak sborových vystoupeních, o jejich kvalitách není pochyb.
Ovšem režijní a choreografická práce podle Cranka je velmi sporná. Tvůrci Programu (F. Barankiewicz, H. Kazárová) se snaží jakoby inscenaci Cranka ospravedlnit sáhodlouhým popisem Reisingerovy inscenace z roku 1877 a směr svého psaní vedou v duchu jakoby poškození díla Drigem, Petipou a Ivanovem v letech 1894/1895 a vyplývá jim z toho premisa, že s dílem si každý může dělat co chce. Samozřejmě to tak správné není. Z Reisingera se nedochovalo nic, žádné notace, vůbec nic. Nebýt Driga, Petipy a Ivanova, dnes by nikdo o žádném Labutím jezeru nic nevěděl a skončilo by jako desítky jiných baletů 19.století v úplném zapomnění. Proto jejich verzi z roku 1895 je nutno považovat za kánon, od kterého se pak odvíjí rusko-sovětská tradice díla. A samozřejmě balet z roku 1895 je podle notací rekonstruovatelný, jak dokazuje Ratmanský v Zürichu a Milanu. Výmysly západních choreografů jsou proto zcela svévolné a zasahující do podstaty tradičního díla.
Cranko si například usmyslel vrátit do baletu pas de six. Hezký nápad, ale pas de six má tedy být v třetím dějství (jako je inscenováno v Budapešti). Ale ne, Cranko ho dal do prvního dějství a přitom odstranil jeho základní kameny pas de trois a valčík. V druhém dějství zůstala z Ivanova kostra děje, v čtvrtém již jen kostřička. Třetí si ovšem Cranko zcela uzpůsobil. Postavu Rotbarta sice dramaticky nezveličuje, jak je oblíbenou metodou moderních tvůrců, udělal ale z Prince zvláštně duševně postihnutou postavu. Cranko lpěl na tragickém konci příběhu, šťastný konec podle jeho slov v Programu odmítal, prý ho nařídil car (ale který a kdy již nepíše, je to naprosto nepodložené).
V rusko-sovětské tradici se vyvinul z Labutího jezera pohádkový příběh se šťastným koncem, tak jak byl prezentován Hanou Vláčilovou ve Státní opeře Praha či Moravském divadle Olomouc. Nevidím důvod, co je na tom špatného a v čem mají rozervané postavy princů, tragické konce a pozměněná hudba oslovovat současné publikum. Je velká škoda, že v Praze nebyla zachována verze Labutího jezera ze Státní opery, která by byla obnovena scénou a kostýmy ze současné inscenace Národního divadla. Mohlo tak vzniknout velkolepé Labutí jezero v Česku. Jinou cestou by byla rekonstrukce ala Ratmanský, i této věci se Národní divadlo Praha stále vyhýbá. Zůstávají tedy jen otazníky.
