21. a 23. září měl v historické budově Slovenského národního divadla Bratislava premiéru balet Maurice Ravela Dafnis a Chloé v choreografii a režii Reony Sato, absolventky choreografie bratislavské Vysoké školy múzických umění. Balet se nehraje často, ale také není zcela neznámý. Původní premiéru měl 8. června 1912 v pařížském Théâtre du Châtelet v choreografii Michaila Fokina. Dočkal se pak mnoha dalších inscenací od významných choreografů. Mezi nejznámější patří revidované provedení od Fokina v Paříži roku 1921, tuto verzi přenesl Lifar do Milána roku 1962, svou verzi vytvořil Gsovsky roku 1947 v Berlíně, Ashton roku 1951 v Londýně, Lifar v Paříži roku 1958, Cranko ve Stuttgartu roku 1962 a Neumeier ve Frankfurtu roku 1972. Na scéně Slovenského národního divadla Bratislava byl balet uveden zatím dvakrát, roku 1961 v choreografii Jozefa Zajka a roku 1986 ve ztvárnění Jozefa Dolinského.
Nic z toho nechtěla Japonka Reona Sato kopírovat, vytvořila svou zcela novou inscenaci. Děj je přenesen do současné doby, podle slov autorky: „Chci vnést do díla svůj vlastní příběh, příběhy svých současníků, se kterými se mohou ztotožnit naši diváci.“ Verze Reony Sato je bohatě taneční a výrazová, ale balet na špičkách neuvidíme. Téměř hodinové dílo je rozděleno do tří částí – Dětství, Studium, Dospělost. Tyto názvy srozumitelně vyjadřují vztahy mezi ústředními postavami v daném probíhajícím ději. Možná nejzdařilejší je první část Dětství, ale i druhé dvě se snaží výrazově vyjádřit charakterové vlastnosti postav. Citliví Dafnis a Chloé se od dětství různě hledají a rozcházejí, aby se na závěr konečně našli. Dominantní Lyceon se snaží ovlivnit jejich životy i život přítele Dorcona. Balet je zajímavě doprovázen smíšeným operním sborem, který místy i vstupuje na jeviště a účastní se děje, místy je umístěn v pozadí za průsvitným závěsem.
Reona Sato své dílo vytvořila pro čtyři ústřední postavy – Dafnise, Chloé, Dorcona a Lyceon – a pět doprovodných postav – tři přítelkyně a dva přátele. Choreografka měla šťastnou ruku při výběru hlavních protagonistů. Ve druhé premiéře 23. září nikdo z nich nezklamal. Japonská baletka Sumire Shojima se předvedla v roli Chloé v nejlepším světle, nejen tancem ale i mimikou a vžitím se do postavy. V roli Dafnise jí skvěle sekundoval mladý belgický tanečník Jean-Michel Reuter (ještě před rokem člen baletu Severočeského divadla v Ústí nad Labem). Ana-Sanziana Beschia si dobře poradila s rolí Lyceon, kde má místy výrazné taneční pasáže. Zrovna tak Evgenii Korsakov v roli Dorcona. Jako přítelkyně se představily další dvě japonské baletky Sakura Shojima a Isa Ichikawa spolu s Zsókou Tallósiovou. Přátelé byli Raphael Schuster a Adrian Szelle.
Hudební nastudování připravil a orchestr dirigoval mladý brazilský dirigent Vinicius Kattah. Kostýmy Karolíny Kamenské v každém obraze vyjadřují charakter děje, jsou ovšem soudobé, v prvním obraze barevně pestré, ve druhých dvou vážněji černobílé. Scéna Marka Hollého je prostá, režijní a scénickou otázkou by mohlo být neustálé přenášení různě velkých bílých kostek, někdy logičtější, někdy méně.
Balet Reony Sato je milým dílem na doplnění repertoáru Baletu Slovenského národního divadla. Choreograficky mohly být zařazeny i pasáže na špičkách, ke škodě díla by to nebylo. Balety s hudbou Maurice Ravela nejsou příliš inscenované, i to je jistě zvláštní oživení repertoáru. Též spojení jednoaktové komické opery a kratšího baletu do jednoho představení může být hodnoceno pozitivně a jako velmi zajímavé pro diváka. V minulosti, ovšem již poněkud dávnější, to nebylo nic neobvyklého, postupem času ale spojování opery a baletů prakticky vymizelo. Návrat k těmto typům inscenací je tedy určitě zajímavý.