Po více než 160 letech své existence doputoval balet Korzár do Plzně a dočkal se tak svého teprve druhého českého uvedení (po Brnu 2005). Za tu dobu prošel dlouhým historickým vývojem.
Původní balet Korzár je dílem skladatele Adolpha Adama a choreografa Josepha Maziliera na libreto Jules-Henri Vernoy de Saint-Georgese. Premiéra se konala 23.1. 1856 v Paříži, pro Adama to bylo jeho poslední dílo, zanedlouho poté umírá. Pařížský Korzár byl produktem doby Druhého císařství (Napoleon III. – padesátá a šedesátá léta 19.století) a jako ostatní romantické klasické balety na Západě nepřežil změnu režimu a společnosti po jeho pádu. Přežil jen díky svému uvedení carským baletem v St.Petěrburgu. Již za dva roky po Paříži (24.1./12.1. 1858) byl uveden na jevišti Velkého kamenného divadla choreografem Julesem Perrotem s asistencí Maria Petipy a přídavky hudby Cesare Pugniho. První Medora v Rusku byla Jekaterina Friedberg a Conradem sám Marius Petipa.
Další čtyři obnovy baletu se již nesly v režii Maria Petipy. První se konala 5.2./24.1. 1863 opět s přídavky hudby od Pugniho, Medoru tančila Maria Surovščikova, Petipova manželka, a Conrada Christian Johansson, Petipův dlouholetý spolupracovník. Druhá obnova o pět let později (6.2./25.1. 1868) přinesla slavný Petipův „Oživlý sad“ (Le Jardin animé) a další Pugniho hudební změny, Medorou byla Adéle Grantzow. Ve třetí obnově (22.11./10.11. 1880) přidal Petipa hudbu Delibese a prince z Oldenburgu, Medoru představovala Jevgenija Sokolova. V poslední obnově (25.1./13.1. 1899) Petipa rozšířil „Oživlý sad“ a objevila se hudba R. Driga. Medoru tančila Pierina Legnani, Conrada Pavel Gerdt a Gulnaru Olga Preobraženská. Notace baletu Štěpanovovou metodou proběhly mezi lety 1894-1906. Petipa ale nikdy nevytvořil známé pas de deux Medory a Conrada (někdy Ali), měl jen menší v prvním dějství přidané roku 1887 na hudbu Driga. Velké pas de deux vzniklo až roku 1915 (S. Andrijanov) a bylo dotvořeno A. Vaganovou roku 1931 s použitím hudby Driga a Fitinghoff-Schela.
Korzár v Rusku nikdy nezapadl, i když za rusko-sovětské éry upravován např. roku 1955 P. Gusevem a 1973 K. Sergejevem. Výbornou rekonstrukční verzi vytvořili roku 2007 v Moskvě A. Ratmansky a Y. Burlaka.
V posledních desetiletích je Korzár uváděn na mnoha jevištích světa. Ve Střední Evropě poslední doby byl nejlepší Korzár inscenován v Bavorském státním baletu v Mnichově roku 2006 Dougem Fullingtonem, velkým znalcem notací Sergejevovy kolekce, Ivanem Liškou a Marií Babaninou. Toto skvělé dílo blížící se nejvíce originálu se hrálo do června 2016, bohužel současným šéfem souboru Zelenským není uváděno. Další kvalitní Korzár se hraje od dubna 2015 v Bratislavě, s baletem SND ho inscenovali Vasilij Medvedev a Stanislav Fečo. Velmi zdařilá je hlavně scéna Le Jardin animé, naopak nelogické připadá umístění pas de odalisque do prvního dějství. Podobný nonsens má i Korzár v Budapešti, uvedený v dubnu 2017 Annou Marií Holmes, který má jinak velkolepou scénu a pojetí. V současnosti se nehraje kvůli rekonstrukci Státní opery Budapešť. Nejslabší Korzár vytvořil na jaře 2016 Manuel Legris ve Vídni, který šel cestou svévolných interpretací a úporného odstranění jiné hudby než od Adama.
A nyní se tedy Korzár dostává do Plzně. Představení jsem očekával s napětím a s potěšením mohu konstatovat, že tvůrce choreografie a režie Jiří Pokorný s asistentkou choreografie Zuzanou Hradilovou se věci zhostili se ctí. Důležité je zachování celkové struktury díla a děje, vynechání a úpravy některých scén jsou logické vzhledem k velikosti souboru. Velmi pěkné kostýmy vytvořila členka souboru Anna Srncová, scéna Alice Stuchlové je v prvním a druhém dějství pěkná, ve třetím slabší. Hudební nastudování Jiřího Petrdlíka podle poskytnutých not z Mnichova je bezchybné.
Představení začíná pohledem na zadumaného pašu Saida, který je představen jako bohatý muž středního věku (podobně bylo i v Mnichově), ne jako roztržitý úsměvný stařík ve většině inscenací. Loď korzárů je povedeně znázorněna projekcí. Děj na náměstí (tržišti) nabízí známé scény Lankedema a otrokyň, Medory a Conrada, příchod Saida a jeho propadnutí obdivu ke Gulnaře a Medoře a jejich koupě. Podobně jako v Bratislavě a Budapešti je zde zařazeno pas de odalisque, proč je otázka pro tvůrce. Dějství končí osvobozením Medory. Druhé dějství na ostrově korzárů je hezky podbarveno scénou s lodí a vlnami v pozadí. Krásné jsou hlavně scény Medory a Conrada a pas de deux Medory a Aliho. Pikle Birbanta proti Conradovi končí únosem Medory zpět k Saidovi. Třetí dějství v Saidově paláci je scénograficky slabší. Známá scéna „Oživlý sad“ je zařazena, chápu sice úmysl autora s jejím pojetím, ale jako člověk znající rekonstrukční „Oživlý sad“ například v Bratislavě, musím říci, že subjektivně ve mně nevzbudila takový vnitřní zážitkový dojem. Balet končí osvobozením Medory Conradem a jejich šťastným odjezdem.
Celkové vyznění představení je přes zmíněné věci pozitivní a rozhodně obohacující repertoár plzeňského baletního souboru. Navíc interpreti rolí jsou na velmi dobré úrovni. Medoru tančila vynikající Mami Hagihara, Conrada Gaëtan Pires. Nový člen souboru Kaue Vieira se výborně zhostil role Aliho. Ani další hlavní postavy nezaostaly – Afroditi Vasilakopoulou jako Gulnara, Joshua Lee jako Lankedem, Richard Ševčík jako Birbanto, Grzegorz Moloniewicz jako paša. Krásné vystoupení převedly i odalisky – Kristina Kodedová, Sara Antikainen a Shiori Nirasawa. Celý soubor zaslouží uznání, nemá slabých míst.
Vedle Louskáčka v Ústí nad Labem a Spící krasavice (Šípkové Růženky) v Českých Budějovicích je Korzár v Plzni dalším potěšujícím představením tohoto roku na českých scénách a důkazem, že klasické balety se dají pěkně inscenovat i v regionálních divadlech.
