Před rokem, v březnu 2018, se tehdejší vedení baletu Moravského divadla Olomouc rozhodlo uvést balet Bajadéra v příští sezóně. Vytvořil se tvůrčí tým, jehož duší byl Tomáš Lehotský, a jehož ústřední motivací a myšlenkou bylo uvést Bajadéru v klasické a tradiční podobě, samozřejmě s vědomím omezenosti lidských i materiálních zdrojů olomouckého divadla. Měsíce práce strávil Tomáš Lehotský přípravou not a sháněním podkladů, Eduard Přikryl chystal krásnou scénu, Josef Jelínek kostýmy a Olga Borisova choreografii. Koncem listopadu 2018 přišel šok v podobě vyhození šéfa baletu Roberta Balogha, který vše zaštiťoval. Nový šéf baletu Michal Štípa měl dvě morální východiska. Protože byl dosazen uprostřed sezóny, mohl nechat dokončit rozběhnutou práci a sám se soustředit na další sezónu. Nebo v případě zásadní nechuti mohl inscenování Bajadéry zcela zrušit a udělat si svou věc. Neudělal ani jedno ani druhé. Místo toho původní tým vyhodil (kulantně řečeno „rozpustil“ prostřednictvím ředitele Gerneše) a dosadil zcela nové lidi s jiným směřováním. Sám se ujal režie a choreografie. Výsledek podle toho vypadá.
Bajadéra prezentována v Olomouci Štípou je naprostým zklamáním a ztracenou šancí. V zásadě jde o zkrácenou a upravenou verzi Torresovy Bajadéry z ND Praha, v níž Štípa vystupoval. S petipovskou Bajadérou nemá prakticky nic do činění, i když samozřejmě na plakátech je opět prázdná formulka „podle M. Petipy“. Děj je zásadně redukován, 1. a 2. dějství dohromady mají 65 minut, po přestávce třetí dějství necelou půlhodinu, čtvrté dějství není vůbec. Scéna a kostýmy Aleše Valáška jsou zcela nevhodné, scéna pár desek a mřížek, barvy kostýmů křiklavé až kýčovité.
V prvním dějství obraz před chrámem (pokud se dá vůbec poznat že se jedná o chrám) má velice mdlou mimiku a nejubožejší pohled je na fakíry, kteří vypadají jak spartakiádní cvičenci v trenýrkách. V druhém obraze je mimika o něco lepší, na začátku je ale podivné vystoupení šestice tanečníků. Druhé dějství v paláci (zásnuby) je zcela bez defilé, ze všech tanců zbyla jen troska pas des éventails a v zásadě se omezuje na Grand pas ďaction s úděsně kýčovitými kostýmy bajadér, například brčálově zelená s oranžovou je vskutku „fantastickou podívanou“. Po přestávce je krátká scéna Solora a pak začíná Království stínů šokem, kdy se zprava i zleva začnou nesourodě pohybovat trojice stínů, až když člověk již téměř rezignuje nad představením, začíná klasický sestup stínů po rampě. Pak již vše probíhá relativně normálně, rušeno ovšem stále podivně visícími deskami na scéně. V celém představení je spousta chybných detailů, některých si možná běžný návštěvník na první pohled nevšimne, ale pro lidi znalé díla působí neustále rušivě.
Tanečnice a tanečníci baletního souboru samozřejmě nemůžou za to, v čem musí vystupovat a jejich výkony jsou většinou slušné. 26.3. vystoupila v roli Nikie Yui Kyotani, Solora Paul Olivier a Gamzatti Rachel Hickey.
Program připravený M. Náhlíkovou postrádá kvality programů z minulých let, když pomineme sebeprezentace nových šéfů, tak texty o Petipovi a vývoji Bajadéry jsou plné nepřesností a hřešící na neznalost běžných čtenářů.
Obavy vzniklé po odvolání Roberta Balogha, co bude dál s Bajadérou a vůbec olomouckým baletem, se plně naplňují.