Právě dnes, 7. prosince si připomínáme stoleté výročí úmrtí jednoho z největších baletních skladatelů Ludwiga Minkuse. Minkus patří ke hvězdné plejádě baletních skladatelů devatenáctého století, jako byli Friedrich Burgmüller, Adolphe Adam, Cesare Pugni, Léo Delibes, Riccardo Drigo, Petr Iljič Čajkovskij a Alexandr Glazunov.
U Ludwiga Minkuse se v různých odkazech uvádí rozličný národnostní původ, některé dokonce hovoří o „českém“ skladateli. Nejvíce je ovšem uváděno „rakouský“ skladatel. Ve skutečnosti byl Minkus pravý nadnárodní člověk. Oba rodiče pocházeli ze židovských rodin, otec Theodor Minkus z Velkého Meziříčí na Moravě (narozen 1795), matka Franziska Heimann z Pešti v Uhrách (narozena 1807). Oba dva roku 1825 ve Vídni konvertovali ke katolické víře a sňatek již uzavřeli v kostele. 23. března 1826 se jim narodil syn, který v ten samý den dostal při křtu v katedrále svatého Štěpána jméno Alois Bernhard Filip. Jméno Alois pak prodělalo zvláštní vývoj ke jménu Ludwig. Malý Alois začal být doma nazýván Lois, z čehož se vyvinulo pofrancouzštěné jméno Louis, které později v Rusku zpětně přeložili na německou formu Ludwig. Po ruském způsobu přidali ještě jméno po otci, takže v Rusku se užívalo jméno Ludwig Feodorevič Minkus (někdy psáno dokonce jakou Minkous).
Otec Theodor Minkus provozoval obchod s moravským vínem a navíc si ve Vídni otevřel restauraci, v níž hrál menší taneční orchestr. Malý Alois (Ludwig) tak od dětství přicházel do styku s hudebníky a začal se učit hrát na housle již ve čtyřech letech. Byl velice nadaný a záhy vystupoval jako obdivované dítě na různých koncertech. Mezi lety 1838–1842 navštěvoval vídeňskou konzervatoř (Konservatorium der Gesellschaft der Musikfreunde). Vídeň, hlavní město habsburské monarchie, tehdy ovládala lehká taneční hudba Lannera a Straussů. I mladý Minkus zapadl do této atmosféry a komponoval hlavně pro otcův taneční orchestr. Jako talentovaný houslista pokračoval i v samostatných vystoupeních, podnikl i cesty do Německa, Francie a Anglie.
Roku 1852 dostal Ludwig Minkus nabídku od vedení Dvorní opery na pozici prvního houslového sólisty, ale nakonec ji koncem roku odmítl. Obával se pracovního vytížení, které by mu neumožnilo jinou činnost. Místo toho přijal místo ředitele soukromého orchestru prince Jusupova v St. Petersburgu, které vykonával do roku 1855. V tomto roce se v katolickém kostele svaté Kateřiny v St. Petersburgu oženil s Marií Antoinettou Schwarz, která též pocházela z Vídně (narozena 1838 v Hietzingu). Jeho reputace v Rusku rostla a roku 1855 se stal ředitelem, houslovým sólistou a skladatelem italské opery ve velkém kamenném divadle (Mariinské divadlo) v St. Petersburgu. Jeho kariéra jako skladatele baletní hudby začala roku 1857 malým baletem ĽUnion de Thétis et Pélée. V té době skládal ale i nebaletní hudbu jako 12 etud pro sólové housle či Romanci pro housle a klavír.
Roku 1861 přesídlil Minkus do Bolšoj těatru v Moskvě jako vedoucí koncertní mistr a dirigent, k tomu se roku 1864 stal profesorem výuky na housle na nově založené konzervatoři a inspektorem Carského divadelního orchestru. Dále mu přibyla funkce baletního skladatele, i pro taneční hudbu oper. V Moskvě roku 1862 zkomponoval entr’acte k baletu Orfa Adolpha Adama (choreograf Arthur Saint-Léon), ve stejném roce menší balet Dva dny v Benátkách a o rok později Pygmalion. V Moskvě se Minkus seznámil s významným francouzským choreografem Arthurem Saint-Léonem, s nímž vytvořil svůj první velký balet Fiamma ďamore (Salamandra), nazývaný též Fiammetta, s primabalerinou Marfou Murajevovou. Premiéra se konala 13. února 1864 v Bolšoj těatru v St. Petersburgu. Vlivem Saint-Léona se mohl balet uvést i v Paříži, kam Minkus na nějaký čas odcestoval. Pod pozměněným dějem a názvem Néméa ho uvedla Pařížská opera 11. července 1864 se značným úspěchem, balet se udržel na repertoáru sedm sezon. Zajímavé je, že tehdejší francouzský tisk vůbec nebral v potaz Minkusův rakouský původ a psal o něm jako o „ruském skladateli“.
V každém případě se roku 1864 stal Ludwig Minkus mezinárodně známou osobností. Jeho baletní spolupráce se Saint-Léonem pokračovala. Roku 1866 vytvořili velký balet La Source,hudebně se na něm podílel i mladý skladatel Léo Delibes. Premiéra byla 12. listopadu 1866 v Paříži, velmi úspěšné dílo se udrželo na scéně do roku 1876. Ve stejné době vytvářeli Minkus a Saint-Léon jednoaktový balet Le Poisson doré v St. Petersburgu ke svatbě careviče Alexandra (premiéra 20. listopadu 1866). O rok později jej zvětšili na tříaktový balet (premiéra 8. října 1867). Poslední spoluprací Minkuse se Saint-Léonem bylo inscenování pozměněného baletu La Source v St. Petersburgu pod názvem Le Lys s primabalerinou Adele Grantzow (premiéra 21. října 1869). Mezitím roku 1868 napsal Minkus hudbu k baletu Sprühfeuer pro vídeňské Kärntnertortheater.
Spolupráce a přátelství se Saint-Léonem v šedesátých letech bylo pro Minkuse důležité, ale roku 1869 navázal spolupráci s ještě významnějším choreografem – Mariusem Petipou. Petipa již byl v Rusku známou postavou, když roku 1869 vytvořil pro Bolšoj těatr v Moskvě na Minkusovu hudbu balet Don Quijote s primabalerinou Annou Soběščenskou (premiéra 14. prosince 1869). Don Quijote se stal jedním z nejúspěšnějších baletů světové divadelní scény a zahájil mimořádně plodnou spolupráci mezi choreografem a skladatelem na další dvě desetiletí.
Do St. Petersburgu byl Don Quijote přenesen v poněkud pozměněné podobě 9. listopadu 1871. Ve stejném roce revidoval Ludwig Minkus hudbu ke staršímu jednoaktovému baletu Dvě hvězdy. Minkus dosáhl vrcholu své kariéry roku 1872 jmenováním za prvního dvorního baletního skladatele carských divadel v St. Petersburgu. Tuto funkci vykonával dalších třináct let.
S Mariem Petipou vytvořil Ludwig Minkus šestnáct dalších baletních děl:
Camargo – premiéra 17. prosince 1872 St. Petersburg, primabalerina Adele Grantzow
Le Papillon – premiéra 6. ledna 1874 St. Petersburg, primabalerina Jekatěrina Vazem
Les Brigands – premiéra 26. ledna 1875 St. Petersburg, primabalerina Jekatěrina Vazem
Les Aventures de Pélée – premiéra 18. ledna 1876 St. Petersburg, primabalerina Jevgenija Sokolova
Sen letní noci – premiéra 14. července 1876 St. Petersburg (s použitím hudby Mendelssohna)
La Bayadère – premiéra 23. ledna 1877 St. Petersburg, primabalerina Jekatěrina Vazem
Roxana – premiéra 29. ledna 1878 St. Petersburg, primabalerina Jevgenija Sokolova
La Fille des neiges – premiéra 7. ledna 1879 St. Petersburg, primabalerina Jekatěrina Vazem
Frizak – premiéra 11. března 1879 St. Petersburg
Mlada – premiéra 2. prosince 1879 St. Petersburg, primabalerina Jevgenija Sokolova
Zoraya – premiéra 1. února 1881 St. Petersburg, primabalerina Jekatěrina Vazem
Paquita – premiéra 27. prosince 1881 St. Petersburg (též hudba Édouard Deldevez)
La Nuit et le Jour – premiéra 18. května 1883 Moskva (při korunovaci Alexandra III.)
Les Pillules magiques (du diable) – premiéra 9. února 1886 St. Petersburg (první Minkusovo dílo v novém Mariinském divadle)
Ľoffrande à ľAmour – premiéra 22. července 1886 Moskva
Calcabrino – premiéra 13. února 1891 St. Petersburg
Mezi lety 1869–1886 vytvořil Marius Petipa osmnáct nových baletů, z toho jen tři bez Ludwiga Minkuse. Naproti tomu Minkus mimo spolupráci s Petipou jen nově aranžoval či doplňoval hudbu ke starším baletům La Naïade et le Pêcheur (1874), La Fille du Danube (1880), Paquerette 1882), Giselle (1884), Le diable à quatre (1885) a Fiammetta (1887).
Roku 1886 nový ředitel carských divadel Ivan Alexandrovič Vsevoložskij zrušil funkci dvorního skladatele baletní hudby pro carská divadla v St. Petersburgu. Využil příležitosti Minkusových šedesátých narozenin a udělil mu penzi 570 rublů. To bylo stejně jako výslužné sboristce baletu – trochu málo pro skladatele pomalu třicet let působícího v Rusku. 9. listopadu 1886 se konalo oficiální rozloučení s Minkusem benefičním představením Paquity a Les Pilules magiques.
Ale Ludwig Minkus se s Ruskem ještě nerozloučil, zůstával v St. Petersburgu. Roku 1887 působil při obnovené premiéře Fiammetty a roku 1890 vytvořil s Petipou ještě jeden nový balet Calcabrino.Až po jeho premiéře v únoru 1891 se definitivně odstěhoval ze St. Petersburgu do rodné Vídně.
Ve Vídni poklidně žil na adrese Karl Ludwig Strasse v domě svého přítele klavíristy Theodora Leschetizkeho, s nímž trávil hodiny hraním biliardu. Manželka Marie zemřela již roku 1895, jejich manželství bylo bezdětné a Minkusovi časem zůstala jen jedna blízká příbuzná, praneteř Clara von Minkus, vnučka jeho bratra Eugena, který působil ve Vídni jako významný finančník a byl povýšen do šlechtického stavu. Pro vídeňskou Dvorní operu zkomponoval Ludwig Minkus roku 1897 hudbu k dílu Tanz und Mythe (Ein Maskenfest), ale dílo bylo ředitelem Gustavem Mahlerem odmítnuto. Ve stejném roce inscenoval Petipa v St. Petersburgu nově Minkusovu prvotinu pod názvem Les Noces et Pélée. Pro Dvorní operu ve Vídni se angažoval Minkus ještě dvakrát, roku 1899 napsal hudbu ke krátkému baletu Die Dryaden a roku 1907 se jeho hudba podílela na baletu Rübezahl. V té době žil již v levnějším bytu v Gentzgasse. Jeho finanční situace se ještě zhoršila vypuknutím světové války v létě 1914, kdy mu z Ruska přestal docházet skromný důchod. Ludwig Minkus žil ještě tři roky, zemřel 7. prosince 1917 v jednadevadesáti letech na zápal plic ve vídeňské nemocnici. Pochován byl na hřbitově ve čtvrti Döbling. Jeho hrob ale čekal smutný osud. Již ve třicátých letech se o něj neměl kdo starat a nakonec roku 1939 padl za oběť nacistické vyhlášce o očistě hřbitovů od etnicky nespolehlivých (zvláště Židů) a neplatičů. Ludwig Minkus spadal do obou kategorií, byl exhumován a přenesen do společného hrobu.
Zdálo se, že jméno Ludwig Minkus i jeho dílo upadne do propadliště dějin. Naštěstí se tak nestalo a v posledních desetiletích nastala velká rehabilitace Minkusova baletního díla. Netýká se ovšem bohužel jeho díla celého, ale jen tří baletních děl – Don Quijote, La Bayadère a Paquita. Hlavně Don Quijote a La Bayadère se staly jedněmi z nejhranějších klasických baletů dneška (jen v letošní sezoně je Don Quijote hrán minimálně ve dvaceti evropských divadlech, La Bayadère v jedenácti). Paquita se drží za nimi s určitým odstupem. Díky ruským baletním scénám se tato díla udržela i v první polovině dvacátého století, na Západ a po celém světě pronikla ve větší míře až od šedesátých let dvacátého století, za velkého přispění ruské emigrace jako Nurejev či Makarova. Další Minkusův balet La Source se hrál ve dvacátých letech (1925 Petrohrad, 1928 Paříž), poté roku 2011 byl uveden v Pařížské opeře v úpravě Marca-Oliviera Dupina a Jeana-Guillauma Barta.
Ostatní balety zmizely již na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Jestli se nějaká divadelní scéna dneška někdy odhodlá k jejich rekonstrukci, je ve hvězdách.
V každém případě Ludwig Minkus náleží k největším hudebním skladatelům klasického baletu. Jeho hudba je líbivá a melodická, tvoří s vynikající choreografií Mariuse Petipy nedílný celek, který doplněný odpovídající scénou a kostýmy vytváří skutečný baletní „Gesamtkunstwerk“.