Nikdy nekončící diskuse o originalitě či tradičním pojetí baletních děl se v posledních desetiletích pokouší vyřešit rekonstrukce originálních provedení na základě rozsáhlých archivních bádání. Mezi zásadní rekonstrukce můžeme počítat Spící krasavici (Vicharev 1999, Ratmanský 2016), La Bayadère (Vicharev 2002), Le Corsaire (Liška/Fullington 2007), Paquitu (Ratmanský 2014) a právě Labutí jezero (Ratmanský 2016). Rekonstrukce Labutího jezera od Alexeje Ratmanského vznikla v sezoně 2015/2016 v koprodukci baletů Curych a La Scala Milano. Za cíl měla co nejvěrnější přiblížení se představení z roku 1895 v choreografii Maria Petipy a Lva Ivanova.
Alexej Ratmanský je zkušený choreograf a inscenátor, v letech 2004–2008 byl šéfem Bolšovo baletu, od roku 2009 pracuje hlavně pro American Ballet Theatre New York, ale i pro další světové scény. Částečné rekonstrukce vytvořil již v Moskvě s balety Le Corsaire (2007) a Plameny Paříže (2008), zdařilou rekonstrukcí je i balet Paquita (2014) pro Bayerisches Staatsballett. Základ rekonstrukcí stojí na zachovaných notacích carského baletu v St. Peterburgu, které začal roku 1892 vytvářet Vladimir Stepanov, po jeho smrti 1896 pokračoval čtyři roky Alexander Gorskij a po něm Nikolaj Sergejev. Sergejev vzal roku 1918 veškeré materiály s sebou do exilu, uchovával je a pracoval s nimi do své smrti roku 1951. Poté upadly do zapomenutí, dědicové je roku 1969 prodali do archivu Harvard University v USA a až o čtvrtstoletí později se dostaly do hledáčku bádání divadelních teoretiků – největší zásluhy má Doug Fullington. Notace ovšem nejsou úplné, choreograf tak musí sáhnout i k jiným zdrojům (fotografie, dobové články) a v případě úplných mezer se snažit vžít do Petipovy doby a chybějící vhodně doplnit. Alexej Ratmanský má sice v programu k Labutímu jezeru v Curychu obsáhlý a poučný rozhovor, ale bohužel v něm jasně neříká, co je stoprocentně originální a kde něco doplnil.
Rozlišovat se také musí mezi „originální“ a „tradiční“ verzí. Originální je skutečně jen ta, která staví na výše uvedených pramenech, tradiční pak ta, která se postupně vyvinula za 120 let uvádění Labutího jezera, ale abstrahuje od modernistických úprav. Jako konkrétní příklad pro českého čtenáře lze uvést – tradiční verzí zajisté bylo Labutí jezero ve Státní opeře Praha (2007–2016) v choreografii Hany Vláčilové a Pavla Ďumbaly nebo je v současné době v Moravském divadle Olomouc též v choreografii Hany Vláčilové. Ale rozhodně to není originální verze, jak dokazuje Ratmanského práce.
K rekonstrukci Labutího jezera v Curychu přikročili hlavně v taneční originalitě, scéna a kostýmy historicky rekonstruovány nejsou, ale Jérôme Kaplan, tvůrce výpravy, z historických fotografií vycházel. Scéna je hezká a velkolepá, hlavně kostýmy labutí evokují dobu roku 1895 – sukně jsou delší, téměř ke kolenům, žádné kratičké tutu, na hlavách nemají baletky „peří“, ale bílé čepičky a vlasy do copů či volně sepnuté. Hudebně je dílo nastudováno ve verzi Riccarda Driga z roku 1895, sám Čajkovskij byl již po smrti a jak Ratmanský uvádí, asi by nebyl zcela spokojen se škrty své partitury, ale taková je již skutečnost.
Co je v originálním díle obecně zřetelné, je výrazný podíl mimických rolí, například role Rotbarta je výlučně mimická (již jeho oblečení vylučuje větší taneční pohyb, buď velká, těžká křídla či brnění s mečem ve třetím obraze). Také mezi princem Siegfriedem a Odettou/Odilií probíhá výraznější mimická „mluva“. V prvním dějství je další významná mimická role – Wolfgang, vychovatel Siegfrieda. Naproti tomu role šaška, známá z pohádkově zaměřených tradičních verzí, se nevyskytuje.
Hlavní role Prince a Odetty/Odilie perfektně zvládají Alexander Jones a Elena Vostrotina. Sympatický anglický tanečník Alexander Jones působí v Curychu od roku 2011 a jeho ztvárnění Prince v Ratmanského díle mu nepůsobí žádné potíže. Elena Vostrotina pochází ze St. Peterburgu, v letech 2003–2006 byla členkou Mariinského baletu, poté deset let v baletu Semperoper v Drážďanech, od nové sezony bude první sólistkou v Curychu. Je to zkušená baletka vyšší postavy, její taneční i mimické vystoupení je bezchybné.
Nyní k jednotlivým dějstvím. Prolog je jen hudební, žádné „uvádění“ do děje. První obraz se odehrává v zámecké zahradě, Princ slaví s přítelem Bennem (Andrei Cozlac), vychovatelem Wolfgangem (Filipe Potugal) a mnoha hosty, Královna-matka (Beate Vollack) ho upozorňuje na zítřejší ples, kde by si měl vybrat nevěstu. Princ není nadšen myšlenkou na sňatek, ale také není představen jako nějaký melancholik, je to veselý člověk, který na konci dějství radostně odchází s přáteli na lov k jezeru. Tanečně je zajímavé, že pas de trois, výborně předvedené trojicí Galina Mihaylova, Giulia Tonelli a Andrei Cozlac, je hned na začátku, až po něm následuje známý sborový valse champêtre.
Mezihra je při zatažené oponě, žádné sólo Prince či dokonce Rotbarta se nekoná. Ve druhém obrazu u jezera Princ přichází s lovci a vidí v dálce připlouvat labutě (makety), princ se setkává s Odettou, která mu výrazně mimicky vypráví svůj příběh zakletí a Siegfried se rozhodne ji zachránit. Následují částečně známé, částečné neznámé scény s labutěmi – dívkami. Známé jsou tanečně skrze Ivanovu choreografii, neznámé množstvím zúčastněných postav – na scéně není jen Princ s Odettou a labutě, ale prolínají se i malé labutě a lovci, v jednu chvíli je na scéně dvaatřicet labutí různých velikostí + osm lovců + Princ, Odetta a Benno. Rotbart nemá žádné sólo, je to černý zloduch s křídly, spíše v pozadí.
Třetí obraz je v zámeckém sálu s množstvím hostů, Královna představuje Siegfriedovi šest nevěst, které odmítá, tu přichází Rotbart (v brnění) s Odilíí v podobě Odetty, Princ je okouzlen. Následují známé tance – španělský, neapolský, uherský a mazurka, samozřejmě s originálními kroky bez větších technických ekvilibristik, též pas de deux Siegfried-Odilie je krásné ve výrazu, ale bez technických vylepšování, přidávaných v průběhu století, a to ještě Ratmanský přiznává, že Princi něco ponechal, správně by měl mít minimální sólo.