Pokud někdo hledá Louskáčka, který se co nejvíce blíží původnímu „Ballett-Féerie“ z roku 1892, musí se nyní vypravit do Berlína do budovy Deutsche Oper, kde svá představení hraje Staatsballett Berlin. Vasilij Medveděv a Juri Burlaka se přibližují svou choreografií Lvu Ivanovovi, scénář dodržují takový jaký vypracoval Marius Petipa. V kostýmech se zase Tatjana Noginova snažila vyjít z dochovaných návrhů Ivana Vsevoložského a scénu rekonstruoval Andrej Vojtenko podle Konstantina Ivanova a Michaila Botšarova. Baletní dílo v Berlíně vzniklo již roku 2013, hrálo se tři roky, v roce 2016 inscenoval tehdejší šéf baletu Duato svou modernistickou verzi, po jeho odchodu toto léto nechal nový šéf Johannes Öhman v listopadu 2018 obnovit rekonstrukční verzi, což je po Ratmanského Bajadéře další obrovské plus pro berlínský balet, který se dostává na evropskou špičku v klasickém repertoáru a to nás ještě čeká březnová Sylphida.
Louskáček vznikal počátkem devadesátých let 19.století dosti pomalu. Po úspěchu Spící krasavice v lednu 1890 se v březnu 1890 domluvila trojice Ivan Vsevoložský (ředitel imperiálních divadel), Marius Petipa (první baletní mistr imperiálních divadel) a Petr I. Čajkovský na přípravě dalšího baletu, mělo jit o dvouaktový balet v jednom večeru s jednoaktovou operou (Jolanta). Práce šla kupředu ale velmi pomalu, doprovázena i vzájemnými spory a zaneprázdněním jinými úkoly, Petipa a Vsevoložský připravovali scénář, Čajkovský hudbu. Petipa se začal zabývat již i choreografií prvního dějství, ale v srpnu 1892 vážně onemocněl kožní chorobou a veškeré práce převzal druhý baletní mistr Lev Ivanov. Premiéry se dílo dočkalo 18. prosince 1892. Jednalo se o balet zvláštní, první dějství je výrazně dějové (Petipa zde právě při přípravě nebyl spokojen s málo tanci), druhé je naopak téměř celé vyplněno divertissementi. Balet prošel velkou cestou změn, v zásadě se rozdělil na dvě linie: -„ruskosovětskou“, ovlivněnou nejvíce verzí Gorského 1919 a Vainonena 1934, kde zmizela role Fée Dragée (královny cukrovinek) a Marie (Máša) převzala její úlohu, zmizeli i andělé, korunovace atd. Tato verze je hojně rozšířena ve východní Evropě a vyšel z ní i R. Nurejev, jehož verze se od roku 1967 šíří po západní Evropě. Druhá linie je „západní/americká“, vytvořená ruskou emigrací po roce 1918 na Západě, role Kláry a královny cukrovinek jsou zachovány a oddělené. Nemluvím zde ovšem o mnoha pseudoverzích, které příběh zcela předělávají a degradují. Ve světle všeho tohoto je Medveděvův a Burlakův návrat ke kořenům díla z roku 1892 vynikající, je to jistě nejlepší Louskáček, co je nyní k vidění. Pro srovnání – pěkný Louskáček podle Vainonena se hraje v SND Bratislava a v Brně je zase k vidění Louskáček podle „americké“ linie.
První dějství v Berlíně začíná obvyklým příchodem hostů na vánoční večer v domě vládního rady Silberhause a zábavou v jeho salóně, kde provádí své kousky Drosselmayer. Některé pohádkové figurky jsou ovšem odlišné. Scéna je velkolepá. Následuje rozsáhlý boj myší s cínovými figurkami, je ale zajímavé, že věc není prezentována jako sen Kláry. Klára neusíná a normálně se pohybuje mezi postavami. Zachraňuje Louskáčka před myším králem, jejich postavy se proměňují na dospělé a ocitají se v zasněženém lese. Následuje krásný tanec sněhových vloček s původními kostýmy, opravdu kouzelný, ale bez postavy sněhové královny. Klára s princem pak odjíždějí na zlaté labuti za doprovodu Drosselmayera.
Druhé dějství začíná překrásným nástupem andělíčků a dalších postav před oponou, po jejím zvednutí se ocitneme v sále zámku cukrovinek, kam přichází královna s doprovodem a posléze na labuti přijíždí princ s Klárou a vysvětluje rodině své zachránění. Na oslavu následují známé i neznámé scény. První je velká scéna pohádkových figurek v podání dětského baletního sboru, druhá danse espagnole, následují danse orientale a danse chinoise. Co se dnes prezentuje jako ruský tanec, bylo původně danse des bouffons (tanec šašků), co se dnes prezentuje jako pastorale (pastýřský tanec), bylo danse des mirlitons (tanec s flétnami). Následuje scéna Mére Gigogne, matky a 6 dětí. Vrcholným sborovým dílem je zlatý valčík (dnes často nazýván květinový), s původní choreografií typickou pro dobu Petipy a Ivanova, tedy tvoření obrazců se 4 velkými girlandami vycházejícími z obrovské otáčející se vázy uprostřed jeviště, vedle sboru vystupují 3 sólistky. Na valčík navazuje vrcholné sólové vystoupení, pas de deux Fée dragée a prince, Medveděv a Burlaka nechávají ale tančit stejné sólisty jako v roli Kláry a Louskáčka. Děj končí korunovací Kláry a odjezdem Drosselmayera, není tedy žádné probuzení ze snu.
V berlínských představeních se samozřejmě střídá více sólistek a sólistů, v hlavních rolích jsem osobně v odpoledním představení 7.12. viděl Yolandu Correu a Murilo de Oliveiru, ve večerním pak vystoupili Yuria Isaka a Daniil Simkin. K Yurii Isaka se sluší podotknout, že je vedle petersburské Marie Khorevy dalším výrazným mladičkým objevem této sezóny. Rovněž ve věku 19 let tančí bravurně sólové role, po pas de trois v Labutím jezeru a pas de quatre v Bajadéře má nyní hlavní roli Kláry v Louskáčkovi a zvládá ji vynikajícím způsobem.