Na jevišti Státní opery Praha byla k vidění tři krásná baletní představení. Nejvýše cením La Sylphide uváděnou v sérii dubnových vystoupení a pak třikrát v červnu. Tento romantický klasický balet měl premiéru a první sérii představení v květnu 2023, pak se bohužel téměř rok nehrál z těžko pochopitelných důvodů (jen na zájezdu ve Valencii počátkem ledna 2024) a co je na pováženou ani v příští sezóně se hrát nebude (opět jen s výjimkou zájezdu asi do Hongkongu). La Sylphide považuji za nejkvalitnější představení baletu ND v současném repertoáru a tím smutnější je její řídké uvádění. Balet je uchvacující svým příběhem, kdy hlavní postava James kolísá mezi snem (Sylfide) a realitou (Effie), podléhá snovému opojení v kouzelné lesní scéně sylfid a je pak zničen všudepřítomným zlem (Madge). Kostýmy a scéna krásně doplňují dojem z představení, choreografie Johana Kobborga jako vždy podle kodaňské tradice Bournonvilla má malé nuance proti jiným zhlédnutým představením ale to nic neubírá na vysoce pozitivním vystoupení souboru baletu. Ještě jednou musím vyjádřit lítost nad řídkým uváděním La Sylphide jen rok po premiéře.
V květnu 2024 přibyl do repertoáru baletu ND další klasický balet Coppélia. Jeden z nejznámějších baletů s krásnou hudbou Léo Delibese inscenoval ve své choreografii Ronald Hynd a jak uvádí „podle Arthura Saint-Léona a Mariuse Petipy“. Hyndova verze dodržuje základní dějovou osu, je líbivá, ovšem ve srovnání s originálními rekonstrukcemi Lacotta a Vichareva pokulhává v průměru. Hynd přistupuje k ději až úporně polopaticky, snad aby mu hned porozuměli neznalí diváci či děti (?), místy vázne vyjádření děje kostýmy i scénou. Díky vysoce kvalitní interpretaci představení celým baletním souborem ale Coppélia v Státní opeře určitě stojí za opakovaná zhlédnutí. Na rozdíl od La Sylphide bude Coppélia vícekrát uváděna i v přístí sezóně.
Jak třetí z baletů se uváděl na jevišti Státní opery Crankův Romeo a Julie, pokračující jíž od února 2022. Nic proti tomu, Romeo a Julie je velmi kvalitní baletní představení ve své choreografii, scéně i kostýmech. Cranko byl skutečný mistr neoklasických dějových baletů a takovým potvrzením je i Romeo a Julie v Státní opeře či Oněgin v Národním divadle, které jsou již několik let uváděny s vysoce pozitivním ohlasem. Bohužel Crankovy zásahy do klasických baletů 19.století nesou velké stopy kontroverznosti, příkladem je Labutí jezero, které se v přístí sezóně vrátí na scénu Státní opery.
Baletní představení byla od dubna do června 2024 celkem bohatě zastoupena v programu Státní opery, určitě i s pozitivním dopadem na rozpočet divadla, neboť baletní představení jsou jednoznačně více navštěvována diváky než operní. Bohužel v mnoha jiných měsících tomu tak nebývá a lze jen s němým úžasem sledovat mnohé dny bez jakéhokoliv představení, některé by baletem zaplněny být určitě mohly.
Mimo Státní operu bych se zmínil jen o dvou představeních, které jsem zhlédl. K prvnímu jsem se dostal čirou náhodou, Giselle v Divadle U Hasičů 27.4. 2024. Tento krásný romantický balet interpretoval miniaturní soubor nadšenkyň a nadšenců pod vedením Šárky Holečkové. Je podivuhodné co tato skupinka dokázala, samozřejmě vystoupení se nemůže srovnávat s profesionálním baletem, ale patří jim velké poděkování za snahu předvést to nejlepší co umí.
Ve stejné době konce dubna měl v Severočeském divadle Ústí nad Labem premiéru známý klasický balet Don Quijote. Jak bývá v posledních letech zvykem v úpravě M. Pleškové a V. Gončarova, úpravě pro menší soubor a scénu, ovšem se ctí ke klasickému dílu jak u nich bývá zvykem. Pěknou úroveň vyjádřila i scéna a kostýmy Josefa Jelínka, k jehož jménu netřeba nic dodávat. Představení jsem zhlédl v repríze 5.6. 2024 s Frederikou Kvačákovou v roli Kitri. Cesty do Ústí jsem rozhodně nelitoval.
