Co je vlastně klasický balet?
Myslím že na začátku psaní na tomto webu o klasickém baletu je potřeba ujasnit si a definovat, co vlastně klasický balet je a jak si ho kdo představuje.
Žijeme v době matení pojmů ve všech oblastech společenského života, v politice a historii je jistě matení nejzřetelnější, ale nevyhýbá se ani kultuře a samozřejmě ani baletu. Dnes se často za klasický balet vydávají inscenace, které jím ve skutečnosti a ve své podstatě nejsou. Jaké atributy by tedy měl mít pravý klasický balet? Mělo by se jednat o souznějící a jednotné dílo z autentického příběhu, tradiční (originální) choreografie, režie, scény a kostýmů, udržující živý odkaz zlatého věku 19.století.
Autentický příběh – děj baletu musí dodržovat původní scénář co nejvěrněji. Oblíbenou činností modernistů je předělávání postav a jejich charakteru či vymýšlení postav nových, ještě horší je přenášení děje do jiných časových dob či přehazování scén a obrazů. Vše toto vede k degradaci klasického odkazu. Dodržování autentického příběhu je tedy velmi důležité.
Choreografie a režie – ve skutečně kvalitní inscenaci klasického baletu by měli choreografové a režiséři dneška dbát o co největší zachování originality a tradice. Nestačí se odvolávat na frázi „ podle Petipy, Ivanova, Perrota …. „ a přitom z nich zachovat 10-20% a zbytek si svévolně uzpůsobit podle svého. To je podvod na divácích a znevážení odkazu 19.století.
Scéna a kostýmy – jsou pro celkový dojem z díla nesmírně důležité a podobně jako choreografie by se měly držet tradičních forem a co nejvýstižněji evokovat místo a dobu podle původního scénáře. Pár namalovaných vlajících plachet na jevišti a fantasmagorické barvy kostýmů těžko patří ke kvalitnímu klasickému baletu.
Všech pět atributů nám dá dohromady kvalitní klasický balet. Teoreticky by podle nich každý mohl rozeznat dílo věrné tradici od modernistického plagiátu. Ale průměrný divák většinou nezná autentický příběh ani jiné inscenace hrané po světě. A toho využívají noví inscenátoři k podsouvání děl, která označují za klasický balet, i když jím ve skutečnosti není. Jejich díla mohou být na první pohled líbivá a jistě mít klasické taneční prvky. Ale v žádném případě to nejsou díla věrná originálu či tradici a odkazu 19.století, nejsou to pravé klasické balety. Proto v dnešní době plné modernismu a všemožných úchylek patří mimořádný dík těm nemnoha šéfům baletů a choreografům, kteří drží věrnost tradici. Originální rekonstrukce si nemůže každé divadlo dovolit, i když jsou nejlepší cestou. Pro menší baletní soubory je plně dostačující zachování tradiční cesty.
V této úvaze jsem zatím záměrně neuváděl žádná konkrétní jména, myslím že ta jasně vyplynou z mnoha dalších článků. Ale v následující části přeci jen některá uvedu. Jedná se totiž o výrazný příklad matení pojmů, kdy se klasickém baletu mluví, ale vlastní podstata je jiná. V posledních dvou letech mě zaráželo vyjadřování dvou šéfů baletů – I. Zelenského z Mnichova a F. Barankiewicze z Prahy. Oba ve více tiskových rozhovorech vzletně hovořili o klasickém baletu, jeho významu a potřebě. Ale oba přitom mají v repertoáru skutečného klasického baletu minimum, v případě Zelenského Mnichova nastal dokonce zřetelný úbytek. Přemýšlel jsem nad tímto rozporem a nedovedu si ho vysvětlit jinak, než že oba pánové si pod pojmem klasický balet představují úplně něco jiného, než má ve skutečnosti být a uspokojují se, že v jimi míněných inscenacích je k vidění několik klasických tanečních prvků. Tak Zelenský pravděpodobně považuje za klasický balet Louskáčka od Neumeira či různá díla od Cranka. Podobně Barankiewicz pravděpodobně vidí klasický balet v Labutím jezeru od Cranka, Louskáčkovi od Vámose či Bajadéře od Torrese. Přitom všechna tato díla jsou originálu i tradici velmi vzdálena a hrubě pozměněna. Je to tedy exemplární příklad matení pojmů, který pak vede k velkým nedorozuměním v baletní veřejnosti a divácké obci. Je potřeba krajní obezřetnosti a prohlubování znalostí k zachování pravého vědomí o odkazu klasického baletu.
Že skutečné klasické inscenace možné jsou, dokazují dva šéfové na pomyslném „druhém břehu“ – J. Dolinský v Bratislavě a R. Balogh v Olomouci. Oba mají různorodý repertoár, ale když se jedná o klasický balet, je to skutečný klasický balet se všemi atributy. Tak v Bratislavě jsou k vidění krásná představení Esmeralda, Giselle, Labutí jezero, Louskáček a Korzár, v Olomouci Labutí jezero, Don Quijote, Spící krasavice. Někde by se malé výtky našly, ale jako celek díla zásadně splňují atributy klasického baletu. Balety v Bratislavě a Olomouci ukazují, že když se chce, pravý klasický balet žije (a samozřejmě i jinde po světě, na prvním místě v Rusku).
Září 2018